30. března 2017 Sýrie

„Přežili jsme díky tomu, že jsme včas utekli“

„Islámský stát převzal kontrolu nad oblastí, ve které jsme v Aleppu bydleli. Muži z IS dohlíželi na vše, co se dalo koupit, proto se ceny velmi zvýšily. Zabíjeli také lidi přímo v jejich domovech. Když si žena oblékla něco zeleného nebo červeného, napadli ji. Když byla pěkná, znásilnili ji a udělali z ní otrokyni. Naši sousedku zajali, a když se nevrátila, její manžel si vzal život,“ popisuje situaci v Aleppu pětatřicetiletá Badia Mehnid.

„Zajímají děti na cestě do školy. Vymyjí jim mozky. Učí je, že když uvidí matku kouřit, musí ji zabít. Rozhodli jsme se odejít. Cítili jsme po celou dobu vzrůstající tlak. Žili jsme pod jejich vládou mnoho měsíců.  Bála jsem se, že kdybychom zůstali, ztratím děti,“ přiznala matka devíti potomků ve věku od 3 do 18 let.

„Prodali jsme dům i pozemek, a pak zaplatili 500 000 syrských liber pašerákovi. Útěk trval 12 dní, protože jsme mohli cestovat jen v noci a přes den se schovávali mezi stromy. Všude číhali odstřelovači a hrozilo, že stoupneme na minu. Dvě rodiny, které utekly před námi, chytili muži z IS a zabili je. Takové riziko podstupuje každý, kdo se rozhodne utéct. Pro radikály znamená váš útěk to, že pevně nevěříte v islám – a kdo nevěří, může být ihned popraven. Věděli jsme, jak je to nebezpečné, ale museli jsme to zkusit. Poté, co jsme odešli, zemřelo při bojích mezi Kurdy a IS mnoho lidí. Ti, kteří jako my utekli, žijí, ti, kteří zůstali, z většiny zemřeli. Příchod do Damašku nás spasil.

Platíme zde 15 000 syrských liber za byt, ve kterém chybí záchod i umyvadlo. Pořád se tu drží špína a kvůli tomu, že jde o otevřený prostor, i stále zima. Utěsnění oken nepomohlo. Nikdo z nás nemá soukromí, spím s dětmi v jedné místnosti. Kuchyň nahrazuje koupel nu. Děti pořád trápí nějaké nemoci a kvůli prachu často kašlou.

Z otevřených oken mě stíhají noční můry, protože se bojím, aby děti nevypadly. Stalo se to sousedům. Majitel domu chtěl, abych šla bydlet do čtvrtého patra, ale odmítla jsem. Nicméně odsud z přízemí zase nemůžu pryč, protože se bojím nechat děti samotné.

Jíme hlavně chléb. Muž vydělává 1 000 syrských liber denně, z čehož dává stranou na nájem. Životní náklady přitom vyjdou na hodně. Je drahé živit devět dětí a zajistit jim školné. Knihy stojí moc, stejně jako boty, které si nemůžeme jen tak dovolit. Syn přitom dva dny odmítal jít na výuku, protože měl jen papuče a děti by se mu smály.

Charita mi pomohla poukázkami v hodnotě 40 000 syrských liber. Koupila jsem oblečení pro nejstarší děti, protože chodí do školy a stydí se před spolužáky nosit špinavé a roztrhané věci.

Starší děti přitom také pracují – umývají okna aut nebo schody v domě. Vydělají si kolem 600 syrských liber denně. Když najdou starý chléb, prodají ho. Je pro mě těžké vidět je pracovat, ale pokud chceme všichni mít co jíst, jiná možnost se nenabízí,“ uzavřela Badia Mehnid, přes vše vylíčené vděčná za to, že všichni žijí.

Článek byl převzat z fotogalerie Patricka Nicholsona / Caritas Internationalis.