17. října 2016
Sýrie
Paní Rima (57) vyhledala partnerskou organizaci Charity ČR v Damašku rozpačitá, vystrašená a s prosbou o pomoc. „Utekli jsme z domu s prázdnýma rukama. Nyní žijeme v příbytku, v kterém je v létě příliš vedro a v zimě tuhý mráz. Dozvěděla jsem se o vás a ráda bych požádala o ventilátor,“ nechala se slyšet. Obdržela jej a následně se humanitární pracovníci vypravili k paní Rimě domů.
Žije pouze se svými dvěma dětmi, dcerou Jodee (21) a synem Basselem (18). Spolu s manželem dříve vlastnili krásný dům v provincii Homs, z které se stalo bitevní pole. Když v roce 2012 začala ve městě válka, uprchli do Damašku, na jehož okraji hledali vhodný příbytek.
„V době, kdy jsme ještě šťastně žili ve městě Homs, získal můj muž, inženýr, dobře placené zaměstnání. Díky němu jsme měli vše, po čem se dalo toužit. S radostí jsme se přestěhovali do vlastního domu a opustili tak manželovy rodiče.
Jednoho dne jsme ale uslyšeli hluk boje, který stále sílil. Druhý den jsme zjistili, že sousedství oblehli bojovníci a odřízli nás od elektřiny i vody. Mnoho lidí uprchlo, jenže zrovna panovalo velmi chladné počasí a my neměli žádné přenosné topení. Když se manžel vracel z pochůzky, během níž se snažil opatřit vodu, sdělil, že musíme utéct, protože se situace nelepší. Po týdnu utrpení nám jeden ze sousedů prozradil, že pryč můžeme, ale musíme zaplatit a počkat na auto, které dorazí v pět hodin ráno.
Den nato jsme opustili náš nový dům, v kterém jsme žili pouze šest měsíců. Za sebou jsme nechali nový nábytek, naše životy i vzpomínky. Smutek zaplavil naše srdce. Odjeli jsme do Damašku a pronajali si dům ve venkovské oblasti. Nikomu z nás nepřišlo lehké zvyknout si na nové prostředí. Štěstím se mé srdce zaplnilo, až když se dceře povedlo nastoupit na Farmaceutickou fakultu. Všechny naše snahy se zaměřily právě na vzdělání dětí a jejich slušný život.
Rok na to zranil mého muže granát, jehož střepiny se mu dostaly do nohy. Museli jej převézt do nemocnice, kde po týdnu zemřel na prudký infarkt. Smutek se mezi nás zase vrátil, naše oči se už nezbavily slz. Ztratili jsme dům, který sám on navrhl, a ztratili jsme i jeho.
Před dvěma měsíci jsme se opět přestěhovali, protože majitel původního bydlení v Damašku se rozhodl zvýšit nájem. Sotva jsme přitom uplatili ten stávající. Vdovské za mého manžela stěží pokrývá naše potřeby a školné představuje veliký výdaj. Jediné, co si nyní přeji, je vzdělání mých dětí – aby si samy jednou dovedly vybudovat svoji kariéru, i přestože jsme o vše přišli. Modlím se, aby mi Bůh dal sílu otevřít pro svou dceru lékárnu a znovu z rozvalin vybudovat náš dům.
Tvář syna Bassela viditelně odráží smutek ze ztráty snů a vyhlídek na skvělou budoucnost. „Hledám nyní práci, abych pomohl matce s výdaji za domácnost. Tím jsem však přišel o naději ve vlastní podnikání.“
Rima navzdory všemu neštěstí, vysídlení, chudobě, ztrátě manžela i domu zůstává silnou ženou. Ve svých dětech se snaží vzbudit víru, že společně všechna příkoří překonají. Modlí se k Bohu, aby je uchránil zlého a vyjádřila vřelé díky charitním pracovníkům, jejichž návštěva i materiální pomoc zlepšila vyhlídky celé rodiny.
Situace v zemi přitom stále nevykazuje známky zlepšení. Naopak se naděje na uklidnění konfliktu rozplynuly koncem září, kdy se nepodařilo udržet příměří vyjednané mezi bojujícími stranami.
Charita ČR se v syrském Damašku věnuje dodávkám materiální pomoci, a to prostřednictvím damašské dobrovolnické organizace. Finančně projekt podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.
