5. října 2015
Zambie
Tři mladé ženy, Aneta Kantorová, Barbora Mašínová a Pavlína Trojanová, odjely v polovině září do Zambie. Na stáži Charity ČR bude Aneta pracovat v oblasti Mongu, kde setrvá až do ledna 2016 a kde podpoří péči o matky a jejich právě narozené děti. Do Vánoc bude Barbora pomáhat v oblasti Meheby a Pavlína v oblasti Mawukwayukwa.
Aneta Kantorová, začínající hráčka na ukulele a vášnivá cestovatelka, navštívila během vysokoškolských studií hned několik zemí – například Nový Zéland, Nepál nebo státy jihovýchodní Asie. V Nepálu učila tamější děti angličtině. Po získání magisterského titulu se rozhodla pro stáž v Zambii, kde si poprvé vyzkouší práci na plný úvazek. Svou motivaci shrnuje poeticky: „V únoru jsem zdárně dokončila studium anglické lingvistiky a didaktiky na FF UK v Praze. S těžce vydřeným titulem v kapse jsem se začala poohlížet po práci, která by mi vrátila pocit užitečnosti a vyvážila všechny ty měsíce ne-li léta strávená mezi čtyřmi stěnami s hromadou knih a notebookem. Vždy jsem byla tak trochu dobrodruh, který potřebuje vidět vyšší smysl v tom, co dělá, takže dobrovolnická práce ve vzdálených zemích mě lákala vždy.“
Barbora Mašínová poslední dva roky žila střídavě v Kosovu a ve Švédsku, kde v červnu absolvovala magisterský obor Peace and Conflict Studies (Studia míru a konfliktů) na univerzitě v Uppsale. Při studiu navíc pracovala při OSN pro program UN Women v kosovském městě Priština. Cestování je jí vlastní a nad zambijskou nabídkou příliš neváhala. Stejně jako její dvě kolegyně, i ji potěšilo, že Charita ČR pokryje téměř všechny s cestou spojené náklady. Hlavní motivaci Barbora zdůvodnila slovy: „Jelikož bych se chtěla v budoucnu věnovat práci, která souvisí s řešením důsledků válečných konfliktů a uprchlictví, hledala jsem po ukončení školy možnosti, jak v praxi rozšířit své znalosti z této oblasti, a zároveň zjistit, v čem práce na misích spočívá. Díky dřívějším pracovním zkušenostem jsem získala prvotní vhled do rozvojové problematiky tzv. od stolu. Vždycky jsem ale postrádala možnost pracovat přímo s těmi, kterým projekty pomáhají.“
Pavlína Trojanová, studentka mezinárodních vztahů v Praze, původem z východních Čech, má vedle cestování ráda hudbu nebo bruslení. Před několika lety působila dva měsíce jako dobrovolnice v Indii, kde učila děti o české kultuře formou prezentací a tanečních i divadelních představení. Na stáž do Zambie se přihlásila po návratu ze studijního pobytu v zahraničí, kde se v rámci předmětu zaměřeného na migraci potkala s migranty z Iráku. To jí pomohlo lépe pochopit jejich situaci a rovněž v ní vzbudilo zájem o danou problematiku. Ke své motivaci dodává: „ V naší společnosti se migrace v africkém kontextu vnímá většinou jako migrace z Afriky do Evropy. Ale zapomínáme, že i v afrických státech dochází k značným přesunům obyvatel. Proto mě zaujala možnost poznat aktivity Charity věnované lokální integraci Angolanů v Zambii a místní situaci uprchlíků vůbec.“
Všechny tři dívky si již z prvních dní nesou zajímavé zážitky, o které se ochotně podělily:
Aneta: „Během prvních dní strávených v Zambii mě nejvíce zaujala malá antilopa spatřená u silnice na cestě z Lusaky do Kaomy a také fakt, že je možné zahlédnout v téže oblasti i slona. Přátelskost a přímost místních obyvatel a také jejich zapálení pro fotbal (Mayukwayukwa má vlastní fotbalový tým a hráči berou svou úlohu vážně, poslední zápas na domácí půdě však bohužel prohráli 0:3). Dále je to cesta do Mayukwayukwy, která by nebyla možná bez auta s pohonem na všechna čtyři kola. Nebo místní tržiště, ze kterého vám je hned jasné, že budete jíst jen různé kombinace rajčat, cibule, arašídů, něco-jako-koblihů lišících se jen ve tvaru (krychle, malý/velký kvádr) a něco-jako-rohlíků dvou velikostí.“
Barbora popisuje své dojmy následovně:„Jelikož jsem zatím v Zambii krátkou dobu, moje první postřehy asi mohou působit banálně. Samozřejmě jsem během studia četla mnoho článků o afrických státech a tamních podmínkách, ale pokud člověk na vlastní kůži nesedí přes dvě hodiny v autě, aby se dostal o necelých 80 kilometrů dál, a pokud neprojíždí neobydlenou buší a nevidí zapadnutá auta na silnici (kterou bychom my nazvali spíše polní cestou), neuvědomí si ten skutečný vliv vzdáleností a nedostatečné infrastruktury na kvalitu života a možnosti zdejších obyvatel. Kdo vám bude po takové cestě denně vozit například poštu nebo noviny? Asi nikdo. Na druhou stranu je zde mnoho pozitivních a vtipných věcí, které mě hned zaujaly. Na první si vzpomenu, když jsme vystoupily z autobusu v Kaomě. Otočím se a uprostřed nádraží vidím kulečníkový stůl a okolo něj partu místních kluků. Většina Zambijců je silně nábožensky založená, takže na trzích potkáte obchůdky s názvy „God knows,“ „Hardware blessings“ a podobně. Dále mám pocit, že naštvat místní obyvatele ať už v táboře nebo mimo něj je téměř nadlidský úkol.“
Pavlína své kolegyně doplňuje: „Protože Zambie je natolik odlišná od České republiky, i maličkosti mi připadají jako takové malé zážitky. Třeba už jenom při cestě z města Kaoma do osídlené oblasti Mayukwayukwa, kde Charita působí, bylo krásné pozorovat ohnivý západ slunce i červenou prašnou cestu pod koly (s malou daní v podobě nadskakování v autě kvůli mnoha výmolům). Stejně tak zajímavou se ukázala i prohlídka samotné oblasti, kde žijí uprchlíci a bývalí uprchlíci z Angoly, Demokratické republiky Kongo, Rwandy a Burundi. A která právě vůbec nevypadá jako přeplněné uprchlické tábory, které obyčejně vídám v médiích. Věděla jsem, že „nshima“ je tu hlavní jídlo, podává se prakticky ke všemu, ale že se jí rukama, to je něco jiného. PS: Máme odzkoušeno. :-)“
Cestovné, pojištění a příspěvek na stravu dvou stážistek financuje Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD), ubytování hradí Úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR). Třetí z nich, Anetu, podporuje Charita ČR, která rovněž přeje všem stážistkám mnoho zdarů při plnění mise!
