Čipila a Zongwe byli kamarádi. Chatrče s kouskem půdy měli hned vedle sebe a navzájem si pomáhali. Společně orali svá pole, seli, okopávali i sklízeli úrodu. Byli tak dobří přátelé, že jim lidé říkali Božská dvojčata.
Jednoho dne Božská dvojčata společně okopávala Zongwovo políčko. Při práci si veselé zpívali a povídali si. Najednou se Zongwemu zatočila hlava. Nejdříve tomu nevěnoval pozornost, ale vedro bylo čím dál větší a Zongwe nakonec omdlel. Jeho kamarád Čipila mu pomohl do chatrče, aby si odpočinul, a zavolal k němu stařešiny. Když Čipilu ujistili, že to nebude nic vážného, vrátil se na Zongwovo pole a pokračoval v práci, aby neztratili drahocenný čas.
Jak tak okopával, na jednom místě to začalo znít podivně dutě. Ještě chvíli kopal, než narazil na kus shnilého dřeva. Chtěl ho vytáhnout ze země, ale k svému úžasu pod ním uviděl prostornou vyzděnou skrýš, ve které byly čtyři tykve.
Čipila premýšlel, komu mohou patřit, a napadlo ho, že tam možná stařešinové zakopali tykve s cukrovou třtinou, aby v klidu kvasily, a pak na ně zapomněli. Jestli má pravdu, měl by třtinu nechat kvasit, jinak nápoj nebude k pití. Jenže Čipila byl hrozně zvědavý a chtěl zjistit, co v tykvích doopravdy je. Opatrně odstranil kus kůže, jíž byla první tykev uzavřená. Oči se mu rozšířily úžasem, když uviděl, že tykev je plná ulit kauri, jimiž se v těch dobách platilo.
Ten poklad tu jistě zakopali Zongweho předkové a Zongwe musí pocházet z významného rodu. A Čipilovi zasvítily oči ještě víc, když otevřel i druhou a třetí tykev a zjistil, že také v nich jsou kauri. Srdce mu poskočilo radostí a chtěl se rozběhnout k Zongwemu, aby mu ukázal, jaké bohatství na jeho poli objevil. Jenže po chvíli se mu to rozleželo v hlavě. „Proč bych mu to vlastně měl říkat?“ uvažoval. „Já našel ten poklad, tak je můj! Patří tomu, kdo ho objevil.“
Pak Čipila otevřel i čtvrtou tykev. Pocítil obrovské zklamání, když zjistil, že je plná pouze z poloviny. „Kéž by i tato tykev byla plná,“ říkal si, „pak bych byl široko daleko nejbohatší ze všech!“
Po chvíli všechny čtyři tykve spěšně ukryl tam, kde je našel, a nahrnul tam dostatek hlíny, aby jámu zakryl. Nemusel spěchat, protože většina sousedů se shromáždila v chatrči u nemocného Zongweho.
Po soumraku přišel k Zongwemu i Čipila, posadil se k jeho lůžku a tvářil se ustaraně. Ujistil ho, že pole je okopané, takže se setím mohou začít třeba hned. Ani slovíčkem se však nezmínil o tykvích s ulitami kauri.
Čipilu sžíralo pomyšlení na tu čtvrtou tykev, která byla plná jen do poloviny. Nedávalo mu to spát a úplně se kvůli tomu zapomněl radovat z tykví naplněných cennými mušlemi až po okraj. Jak plynuly dny, nedokázal myslet na nic jiného než na poloprázdnou tykev. Začal šetřit a do čtvrté tykve ukládal každou kauri, kterou si vydělal. Tykev polykala jednu kauri za druhou, ale pořád nebyla plná.
Zoufalý Čipila tedy začal rozprodávat zvířata, oblečení, hrnce na vaření, zkrátka všechno, co měl, jen aby získal další kauri. Prodal i svůj drahocenný štít a kopí. Když viděl, že to pořád nestačí, prodal chatrč. Konečně mohl být spokojený, protože tykev se pomalu začínala plnit. Ale pořád ještě nebyla plná až po okraj, a tak Čipila prodal posledních pár věcí a nakonec i pole.
Stařešinové mu domlouvali, aby ve své pošetilosti nezacházel tak daleko, jenomže chamtivý mladík na ně nedbal. Často byl neuvážený a zlostný, a aby měl více kauri, začal dokonce sázet a podvádět. Vydělával si peníze na polích sousedů, ale když se mu výplata nepozdávala, zahrnul je svým hněvem. Z mileho Čipily se stal vinou vlastní nespokojenosti a chamtivosti zlý člověk a násilník.
Ať se snažil, jak chtěl, čtvrtou tykev stále ještě nenaplnil. Netrpělivý Čipila začal být tak nepříjemný, že i jeho kamarád Zongwe se od něj někdy raději držel dál, aby měl klid. Byl kvůli tomu velmi nešťastný a nedokázal pochopit, proč se jeho přítel najednou tak změnil. Přesto Čipilovi nabídl, že ho u sebe nechá bydlet a budou se s ním dělit o jídlo.
Občas ho přitom napadlo, jestli za tou Čipilovou proměnou nejsou nějaká zlá kouzla. Čipila navíc časem začal své přátele a známé ve vesnici okrádat a lup pak prodával lidem v okolí. Když nastal čas sklizně, Zongwe musel najmout pomocníky, protože s nespolehlivým Čipilou už nemohl počítat. Část úrody si Zongwe uložil na zlé časy, zbytek prodal a utržil za to kožený vak plný kauri. Čipilovi to nedalo spát, vždyť jeho tykev pořád ještě nebyla plná. Čekal jen na vhodný okamžik, kdy bude moci vak ukrást a schovat ho k tykvím s kauri.
Příležitost se mu naskytla brzy. Jednoho rána si všiml, že důvěřivý Zongwe, který ještě tvrdě spal, nechal vak jen tak ležet v koutě chatrče. Opatrně vstal z postele, popadl vak a potichu se s ním vykradl ven. Chamtivost ho zaslepila natolik, že si vůbec nevzpomněl, že to byl právě Zongwe, kdo se ho ujal a nechal ho u sebe bydlet, když mu nezbylo vůbec nic.
Když Čipila dorazil na místo, rozvázal provaz na vaku a obsah vysypal do čtvrté tykve, která se naplnila až po okraj a přetekla. Čipila pocítil obrovskou úlevu a konečně ho zaplavilo štěstí. „He he he, ha ha ha!“ smál se tak, až se to rozléhalo široko daleko. „Dokázal jsem to! Dokázal!“ opakoval pořád dokola.
„He he he, ha ha ha!“ zachechtal se někdo za jeho zády.
Čipila se otočil, aby zjistil, komu ten strašlivý smích patří. Úžasem otevřel ústa, protože za ním stál duch předka - starého chamtivého muže.
„He he he, můj synu,“ chechtal se duch, „opravdu jsi to dokázal! Na to, aby mi někdo naplnil čtvrtou tykev, jsem čekal celou věčnost. Mé přání je teď splněno a já ti za to jsem nesmírně vděčný!“
Pak duch s hlasitým smíchem zmizel - a s ním i všechny čtyři tykve s kauri...
Další zambijské pohádky
Jak na svět přišly opice
Kdysi dávno si lidé jednoho kmene postavili na mýtině hluboko v africké džungli chatrče a usadili se tam. V jedné z nich žil vyzáblý stařec a jeho stará vyzábla žena, kteří si neustále stěžovali, že jsou chudí a mají hlad. Sousedé se proto nad nimi často slitovali a pozvali je, aby se najedli s nimi, ale oni jim pokaždé něco tajně vzali a odnesli si to. Lidé z vesnice brzy začali podezírat právě tento pár z krádeží. Podezření se potvrdilo ve chvíli, kdy starci ukradli jednomu nemocnému muži kůžený vak plný ulit kauri.
Proč šakali vyjí na měsíc
V dávných dobách žil uprostřed temného pralesa v Kongu šakal. Byl velký a silný a ostatní zvířata se ho bála. Každý večer za soumraku si vzal bambusový oštěp se zlatým hrotem a vydal se na lov.
Jednou v noci se měsíc díval z oblohy a všiml si, že šakal zase vyrazí na lov. Zanedlouho skolil dvě antilopy kudu a divoké prase. Měsíc mu úlovek záviděl a rozhodl se, že oštěp musí být jeho.
Následující noc šakal ulovil čtyři lesoně a spokojeně se vracel domů. Měsíc vystoupil zpoza mraku a sledoval, kam oštěp ukryje. Zahlédl proto, že si ho šakal dává za kredenc.
Proč je obloha tak vysoko?
Podle starých zambijských pověstí připomínala kdysi obloha střechu nad světem lidí. Byla tak nízko, že na ni lidé mohli dosáhnout a dotknout se jí. Na některých místech vypadala jako strop proti komárům, pod níž v noci uléhali do postelí.
Bohové a duchové našich předků, kteří oblohu obývali, proto mohli poslouchat, jak se lidé pod nimi modlí, zpívají, hovoří i jak se hádají.
Obloha byla tak nízko, že lidé mohli s bohy rozmlouvat; bohové tak mohli plnit jejich přání nebo rychle urovnávat hádky a spory.
Odlišné dítě
Tento příběh se odehrál před dávnými lety, kdy se občas na světě děly podivné věci. V jedné zemi plné spokojených lidí v té době žili manželé, kteří měli čtyři zdravé syny, ale toužili po děvčátku. Když se proto ženě mělo narodit páté dítě, doufali, že tentokrát to bude jiné a na svět přijde holčička. Ve dne v noci se spolu modlili a neustále opakovali ta samá slova: „Bože, prosíme tě, ať je to tentokrát jiné, ať je to tentokrát jiné...“