Kdysi dávno si lidé jednoho kmene postavili na mýtině hluboko v africké džungli chatrče a usadili se tam. V jedné z nich žil vyzáblý stařec a jeho stará vyzáblá žena, kteří si neustále stěžovali, že jsou chudí a mají hlad. Sousedé se proto nad nimi často slitovali a pozvali je, aby se najedli s nimi, ale oni jim pokaždé něco tajně vzali a odnesli si to. Lidé z vesnice brzy začali podezírat právě tento pár z krádeží. Podezření se potvrdilo ve chvíli, kdy starci ukradli jednomu nemocnému muži kůžený vak plný ulit kauri.
Ten muž byl příliš zesláblý, takže když se mu vloudili do chatrče, nedokázal vstát a v krádeži jim zabránit. V těch dobách se kauri používaly jako platidlo, takže vak plný ulit představoval veliké bohatství. Pro nemocného muže to byla obrovská ztráta. Sice blouznil, ale starce poznal a ze všech sil začal volat o pomoc. Než mu sousedé, kteří křik zaslechli, přispěchali na pomoc, oba manželé stihli utéct, aby poklad schovali.
Sousedé důkladně prohledali chatrč, ve které starý pár přebýval, avšak po vaku s kauri jako by se slehla zem. Oba navíc odmítali přiznat, že by měli s krádeží cokoli společného, a trvali na tom, že to jsou výmysly chorého člověka. Jakmile lidé z jejich chatrče odešli, starci popadli pečlivě ukrytý vak a uprchli do hluboké džungle. Jeden ze sousedů je však zahlédhl, spustil poplach a celá vesnice se za nimi rozběhla. Aby je vesničané nechytili, starcům nezbývalo než vyšplhat na mohutný vysoký strom, kde chtěli počkat, dokud se dav dole nerozejde. Jenže lidé si řekli, že tentokrát ty zloděje dopadnou a pořádně je potrestají. Nejprve pod stromem jen tak stáli nebo posedávali, pak si tam někteří udělali přístřešek, aby měli kde připravovat jídlo. Záhy se vesničané rozhodli, že si kolem stromu postaví i pár chatrčí, aby měli starce pořád na očích.
Plynuly dny, měsíce a roky. Zatímco lidé pod stromem vytrvale drželi hlídky, starý muž a jeho žena se stejně vytrvale zdržovali nahoře. Z chatrčí pod stromem se teď k jejich nosům neustále linula vůně smažených ryb a slepic a hladovým starcům o to víc kručelo v žaludku. Den ode dne se cítili hůř, protože hlad zaháněli jen plody, které strom nabízel, a pak už trhali a jedli i listy. V zimě byl strom holý, a tak alespoň žvýkali oloupanou kůru.
Zprvu trpěli zimou a často úplně promokli, ale brzy jim na těle začala růst srst, která je chránila a hřála. Na rukou jim narostly dlouhé drápy, neboť se na stromě drželi už příliš dlouho, a postupem času na sebe skoro nepromluvili.
Když se jednoho rána vyzáblý stařec probudil, povídá ženě: "Mám takový divný pocit na konci páteře, jako by tam něco rostlo..."
Stařena se na něj podívala a užasla: „No ano, roste ti ocas!“
Chvíli na sebe koukali a pak žena vykřikla: „A myslím, že mně ten ocas roste také!“
„Ano, roste ti stejný ocas, jako mám já!“ odpověděl stařec. Byla to poslední slova, která pronesli, protože pak se z jejich řeči staly pouhé skřeky a povykování. To už vůbec nepřipomínalo lidské bytosti, ale opice.
Jak jim ty ocasy rostly a byly pořád delší, naučili se skákat ze stromu na strom. Jednoho dne se spolu tahali o ovoce ke svačině a vak s kauri jim spadl na zem. Vůbec je nenapadlo, že by ho měli zkusit chytit, protože tou dobou už úplně zapomněli, jakou mají mušle kauri hodnotu.
Vesničané, kteří čekali pod stromem, sebrali vak a obsah si mezi sebe rozdělili, protože ten nemocný muž už byl dávno mrtvý. A starci, kteří se podobali opicím, mezitím utekli do hustého pralesa.
Když dnes lidé poblíž svých chatrčí zahlédnou opice, začnou se jim posmívat, že jsou to potomci páru vyzáblých starců, kteří před dávnými léty ukradli vak s ulitami kauri.
Další zambijské pohádky
Proč šakali vyjí na měsíc
V dávných dobách žil uprostřed temného pralesa v Kongu šakal. Byl velký a silný a ostatní zvířata se ho bála. Každý večer za soumraku si vzal bambusový oštěp se zlatým hrotem a vydal se na lov. Jednou v noci se měsíc díval z oblohy a všiml si, že šakal zase vyrazí na lov. Zanedlouho skolil dvě antilopy kudu a divoké prase. Měsíc mu úlovek záviděl a rozhodl se, že oštěp musí být jeho.
Následující noc šakal ulovil čtyři lesoně a spokojeně se vracel domů. Měsíc vystoupil zpoza mraku a sledoval, kam oštěp ukryje. Zahlédl proto, že si ho šakal dává za kredenc.
Proč je obloha tak vysoko?
Podle starých zambijských pověstí připomínala kdysi obloha střechu nad světem lidí. Byla tak nízko, že na ni lidé mohli dosáhnout a dotknout se jí. Na některých místech vypadala jako strop proti komárům, pod níž v noci uléhali do postelí.
Bohové a duchové našich předků, kteří oblohu obývali, proto mohli poslouchat, jak se lidé pod nimi modlí, zpívají, hovoří i jak se hádají.
Obloha byla tak nízko, že lidé mohli s bohy rozmlouvat; bohové tak mohli plnit jejich přání nebo rychle urovnávat hádky a spory.
Čtvrtá kauri tykev
Čipila a Zongwe byli kamarádi. Chatrče s kouskem půdy měli hned vedle sebe a navzájem si pomáhali. Společně orali svá pole, seli, okopávali i sklízeli úrodu. Byli tak dobří přátelé, že jim lidé říkali Božská dvojčata.
Odlišné dítě
Tento příběh se odehrál před dávnými lety, kdy se občas na světě děly podivné věci. V jedné zemi plné spokojených lidí v té době žili manželé, kteří měli čtyři zdravé syny, ale toužili po děvčátku. Když se proto ženě mělo narodit páté dítě, doufali, že tentokrát to bude jiné a na svět přijde holčička. Ve dne v noci se spolu modlili a neustále opakovali ta samá slova: „Bože, prosíme tě, ať je to tentokrát jiné, ať je to tentokrát jiné...“