Charita Česká republika
Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce

Tento příběh se odehrál před dávnými lety, kdy se občas na světě děly podivné věci. V jedné zemi plné spokojených lidí v té době žili manželé, kteří měli čtyři zdravé syny, ale toužili po děvčátku. Když se proto ženě mělo narodit páté dítě, doufali, že tentokrát to bude jiné a na svět přijde holčička. Ve dne v noci se spolu modlili a neustále opakovali ta samá slova: „Bože, prosíme tě, ať je to tentokrát jiné, ať je to tentokrát jiné...“ 

Na nic jiného už nedokázali myslet a nic jiného ani vyslovit. Když konečně nastal den, kdy se jejich děťátko mělo narodit, padl muž na kolena a prosil všechny bohy a duchy, aby na tu modlitbu nezapomněli a tentokrát to dopadlo jinak. Za několik hodin přišla za mužem porodní bába a řekla: „Nesu radostné zprávy, pane! Tentokrát je to opravdu jiné!“ 

„Opravdu jiné?“ zajasal muž. „Tisíceré díky, bohové!“ 

„Ano, jiné,“ pokračovala stařena. „Tvé ženě se právě narodilo krásné štěňátko!“ 

Muž zůstal stát jako opařený a pak začal spílat všem okolo, jenomže když na roztomilém štěněti spočinul zrakem, byla zloba ta tam a jeho srdce roztálo láskou k něžnému a bezbrannému tvorečkovi.  

Jak ubíhal den za dnem, rodina si štěně natolik zamilovala, že život bez něj už si nedokázali představit. Starší bratry následovalo, kamkoliv se vydali, a oddaně hlídalo dům a majetek svého otce. Matka s ním neměla žádné starosti, bylo to totiž to nejposlušnější dítě, jaké si kdokoli mohl přát. Všichni ho doslova zbožňovali.  

Když potomci dospěli, otec si je zavolal a řekl jim, že se musejí přestat spoléhat na rodičovskou ochranu, protože nastal čas vypravit se do světa a hledat tam štěstí. Na cestu jim dal dobrou radu a své požehnání. 

Potom dal každému z nich motyku a ostrý nůž, aby měli něco do začátku. Matka jim do pěti stejných ranců nachystala jídlo a rozloučila se s nimi. 

Ze štěnátka mezitím vyrostlo mohutné zvíře, které silou téměř připomínalo lva, ale povahou zůstalo stejně dobrotivé jako dřív. Protože si nemohlo nést svou motyku, nůž ani ranec s jídlem, pomohli mu starší bratři. 

Po mnoha dobrodružstvích bratři dorazili do země moudrého náčelníka. Představili se mu a požádali ho, aby vyzkoušel jejich schopnosti. Náčelník byl jejich odvahou i dokonalým vystupováním ohromen. Uložil jim, aby od řeky k paláci vybudovali cestu, která umožní snáze dopravovat náklad z lodí. 

Byl to nelehký úkol, od paláce k řece bylo opravdu daleko, ale oni se hned a bez reptání dali společně do práce. Zatímco starší bratři pracovali, pes střežil jejich majetek a chránil je před divokou zvěří. Záhy byla cesta hotová a začala lidem sloužit pro pohodlnou přepravu zboží i dobytka. 

Byla to zkouška jejich schopností, a netřeba dodávat, že ji splnili na výbornou. Shodou náhod měl ten náčelník pět krásných dcer a chtěl je provdat za toho, kdo si je zaslouží. Čtyři starší bratři byli těmi nejdokonalejšími nápadníky, jaké by si každý rodič pro svou dceru mohl přát. Náčelník jim proto bez váhání nabídl, aby se oženili s jeho čtyřmi staršími dcerami. 

Vystrojil jim svatbu, ale ne všichni se na ní radovali. Náčelníkova nejmladší dcera Nališebo byla nešťastná a bylo jí líto, že se mezi pracovitými bratry nenašel ženicha také pro ni. Švagři jí v žertu nabídli za společníka psa - a dívka nabídku přijala a začala se o něj vzorně starat. 

Náčelníkovi přibývala léta, a tak půdu rozdělil rovným dílem mezi dcery. Jejich muži soupeřili o to, čí pole budou nejlépe obdělána a kdo vypěstuje více druhů plodin. Pro své rodiny postavili prostorné chýše, a protože byli i úspěšnými lovci, nashromáždili plno kůží ze skolených zvířat. Měli dostatek jídla i pití a užívali života naplněného hojností. 

Křehká Nališebo zůstala sama a nestačila na stejnou práci, jakou zastali muži. Sotva udržovala pořádek v chýši, ale obdělávat pudu jako švagři nedokázala. Byla unavená a styděla se, že si musí otci nebo sestře říkat o jídlo a kůže. Jednoho dne jí starosti přerostly přes hlavu a její hněv dopadl na hlavu nebohého psa. 

„Podívej se na mé sestry,“ zahrnula ho výčitkami, „mají muže, kteří se dokážou o všechno postarat. A co mám já? Psa, který nic nedělá a umí jenom jíst a spát!“ 

Ubohý pes jenom zakňučel a zavrtěl ocasem. 

Když se Nališebo druhý den ráno probudila a vyšla ven z chýše, nevěřila vlastním očím. Nějakým záhadným kouzlem zmizel z její půdy veškerý plevel a u chýše bylo několik čerstvě okopaných záhonů nachystaných k setí. Nališebo nechápala, kdo pro ni mohl takovou spoustu práce udělat. 

Na ten div se přišly podívat i její starší sestry a také si lámaly hlavy, kdo to mohl být, ale na nic nepřišly. A jak ubíhaly dny, Nališebo každé ráno čekalo nějaké překvapení. Jednou to byly nové desky na střeše, jindy zorané pole, další den kolem chýše voněly záhony rozkvetlých květin. Nališebo si připadala jako ve snu. Už nemusela závidět sestrám, protože se jim zdaleka nedařilo tak jako jí. Sestry si začaly myslet, že za tím nějspíš budou nějaká kouzla, a v noci hlíd­kovaly, aby tajemného pomocníka chytily při činu, ovšem veškerá jejich snaha vyšla nazmar. 

Jednou se Nališebo probudila uprostřed noci a zdálo se jí, že slyší, jak někdo orá. Potichu vyklouzla z chýše a ve svitu měsíce uvi­děla mladého muže zabraného do práce. Nepřipomínal ji nikoho, koho mohla znát ze sousedství. Srdce jí tlouklo vzrušením i stra­chem, když se k němu kradla blíž, aby si ho mohla lépe prohléd­nout. Vtom šlápla na něco měkkého, a když se sklonila, aby zjistila, co to je, vykřikla: "„ůj drahý pes nežije!“ S pláčem zvedla zvíře do náručí, avšak připadalo jí nezvykle lehké. 

Když orající muž uslyšel, jak vykřikla, přiběhl k ní a naléhavým hlasem povídá: „Hned mi tu kůži prosím vrať!“ 

A najednou bylo Nališebo všechno jasné. Tím dobrodincem nebyl nikdo jiný než její pes. Nějakým zvláštním kouzlem mohl psí kůži oblékat a svlékat, kdykoli se mu zachtělo! Dlouho to před všemi tajil, až na to té noci Nališebo náhodou přišla. 

Mladík ji prosil, aby jeho tajemství nikomu nevyzradila. Kdyby se to dozvěděli další lidé, kouzlo by přestalo fungovat a on by musel navždy zůstat psem. 

Jenomže podobnou věc není možné tajit před pronikavými zraky donekonečna. Nejen sestry, ale i mnozí jiní lidé ji začali podezírat, že má nějakého tajemného nápadníka. Nališebo proto musela vymyslet způsob, jak to celé vysvětlit, a přitom zachovat svou čest. Náčelníkovy dcery totiž musely žít příkladně a být ostatním vzorem, a pokud by se ukázalo, že se Nališebo nechová, jak náleží, mohl by ji stihnout přísný trest. 

Nališebo věděla, že jednoho dne bude dozajista vše odhaleno a mladík pak navždy bude muset zůstat psem. A když bude nadále skrývat pravdu, potrestá ji rada starších. 

A tak když zase jednou mladík vystoupil ze své psí kůže, přikradla se k němu a kůži mu vzala. Zatímco tvrdě pracoval, Nališebo spálila kůži na popel. Hořce litovala, že tu krásnou hebkou kůži musí zničit, když ji vždy tak zbožňovala. Ale musela to udělat, jinak by mladík navždy ztratil lidskou podobu a ona sama by se nevymanila z pavučiny výmluv, nepravd a lží. 

Tím způsobem se Nališebo podařilo prolomit kouzlo a mohla se provdat za nejmladšího z bratrů, s nímž pak žila šťastně až do smrti. 

Další zambijské pohádky