Podle starých zambijských pověstí připomínala kdysi obloha střechu nad světem lidí. Byla tak nízko, že na ni lidé mohli dosáhnout a dotknout se jí. Na některých místech vypadala jako strop proti komárům, pod níž v noci uléhali do postelí.
Bohové a duchové našich předků, kteří oblohu obývali, proto mohli poslouchat, jak se lidé pod nimi modlí, zpívají, hovoří i jak se hádají.
Obloha byla tak nízko, že lidé mohli s bohy rozmlouvat; bohové tak mohli plnit jejich přání nebo rychle urovnávat hádky a spory.
Jenomže bohové neměli klid. Rušilo je neustálé ženské klevetění, děti si zase často o záhyby oblohy nad sebou utíraly špinavé ruce a v příbytcích bohů už tím pádem nebylo tak čisto jako dřív. Bohové a duchové předků tu lidskou bezohlednost dlouho snášeli, protože nevěděli, co proti tomu mají dělat.
Jednou, když bylo po žních, začaly ženy tlouct obilí v hmoždířích dlouhými těžkými palicemi. Jak je zvedaly, narážely jimi do oblohy a občas strčily i do některého z bohů, navíc u toho vedly tak hlasité řeči, až si bohové zacpávali uši. Nakonec se bohové usnesli, že pokud chtějí mít od ženského tlachání pokoj, musí oblohu zvednout. Obloha se proto zvedla do takové výšky, v níž už bohy neobtěžovaly hlasy bezohledných upovídaných žen. Od té doby je tam, kde ji vidíme dnes, a podobně se také obyčejným lidem vzdálili i bohové.
A tak ženské řeči způsobily, že oblohu ani bohy už lidé nemají nadosah.
Další zambijské pohádky
Jak opice přišly na svět
Kdysi dávno si lidé jednoho kmene postavili na mýtině hluboko v africké džungli chatrče a usadili se tam. V jedné z nich žil vyzáblý stařec a jeho stará vyzábla žena, kteří si neustále stěžovali, že jsou chudí a mají hlad. Sousedé se proto nad nimi často slitovali a pozvali je, aby se najedli s nimi, ale oni jim pokaždé něco tajně vzali a odnesli si to. Lidé z vesnice brzy začali podezírat právě tento pár z krádeží. Podezření se potvrdilo ve chvíli, kdy starci ukradli jednomu nemocnému muži kůžený vak plný ulit kauri.
Proč šakali vyjí na měsíc
V dávných dobách žil uprostřed temného pralesa v Kongu šakal. Byl velký a silný a ostatní zvířata se ho bála. Každý večer za soumraku si vzal bambusový oštěp se zlatým hrotem a vydal se na lov.
Jednou v noci se měsíc díval z oblohy a všiml si, že šakal zase vyrazí na lov. Zanedlouho skolil dvě antilopy kudu a divoké prase. Měsíc mu úlovek záviděl a rozhodl se, že oštěp musí být jeho.
Následující noc šakal ulovil čtyři lesoně a spokojeně se vracel domů. Měsíc vystoupil zpoza mraku a sledoval, kam oštěp ukryje. Zahlédl proto, že si ho šakal dává za kredenc.
Čtvrtá kauri tykev
Čipila a Zongwe byli kamarádi. Chatrče s kouskem půdy měli hned vedle sebe a navzájem si pomáhali. Společně orali svá pole, seli, okopávali i sklízeli úrodu. Byli tak dobří přátelé, že jim lidé říkali Božská dvojčata.
Odlišné dítě
Tento příběh se odehrál před dávnými lety, kdy se občas na světě děly podivné věci. V jedné zemi plné spokojených lidí v té době žili manželé, kteří měli čtyři zdravé syny, ale toužili po děvčátku. Když se proto ženě mělo narodit páté dítě, doufali, že tentokrát to bude jiné a na svět přijde holčička. Ve dne v noci se spolu modlili a neustále opakovali ta samá slova: „Bože, prosíme tě, ať je to tentokrát jiné, ať je to tentokrát jiné...“