Víte, jaká je situace pro uprchlíky v České republice? S jakými problémy se potýkají, jak jim pomáhá stát a jak jim můžete pomoci i vy? Na to a více jsme se ptali sociální pracovnice z Diecézní charity Brno, Jany Houserové, která se s uprchlíky stýká a pomáhá jim v úspěšné relokaci do České republiky.
Z jakých zemí uprchlíci do České republiky nejčastěji přicházejí?
Země, které se ve statistikách objevují za posledních pět let nejčastěji, jsou Ukrajina, Arménie, Gruzie, Vietnam, Kazachstán, Uzbekistán, Bělorusko a Ázerbájdžán. I když se od roku 2016 počet žadatelů zvyšuje, počet lidí se schváleným udělením mezinárodní ochrany se naopak snižuje. Například minulý rok tu bylo 1200 žadatelů a uspělo z nich pouze 114 osob.
Jaké jsou důvody, proč uprchlíci musí odněkud utéct?
Ve většině případů bývají důvody pro útěk z domovské země válečné konflikty, diskriminace a nebezpečí kvůli vyznávání náboženství, nebo politické problémy – lidé se neztotožňují s politickou situací, která v té zemi panuje a vystupují proti ní, čímž se stávají pronásledovanými. Je to hodně spojované s nebezpečím na životě, ale zároveň se uděluje mezinárodní ochrana i ze zdravotních důvodů, protože v té zemi například není dostatečná zdravotní péče. Například z Ukrajiny spousta lidí přichází za vizí lepšího zdravotnictví.
Zůstávají uprchlíci v Česku nebo pokračují dál?
Část uprchlíků bere Českou republiku jako tranzitní zemi nebo aspoň na nějakou dobu přechodnou. Lidé, kteří mají udělenou mezinárodní ochranu, často utíkali ve větších skupinách a následně se rozdělili do menších skupinek, které poté po Evropě cestují po své vlastní ose – například končí v Německu, kde vidí vyšší životní úroveň, nebo cestují dál za svými rodinami. Velkou roli v tomto hraje i jazyk – čeština je pro spousta uprchlíků opravdu náročná, a proto je pro ně jednodušší relokovat se do země, kde se lépe domluví třeba anglicky. V České republice se bohužel uprchlíci často potýkají s tím, že na úřadech nic v angličtině nevyřídí, a proto je pro ně jednodušší být někde, kde je tato jazyková bariéra menší. Proto je Česká republika pro velkou část uprchlíků jen tranzitní zemí.
S jakými problémy se tedy uprchlíci musí mimo zmíněnou jazykovou bariéru potýkat?
Kromě jazykové bariéry, což považuji za největší problém, je to i diskriminace, například kvůli náboženství. Je to hodně individuální a závisí to na konkrétním člověku, situaci a očekáváních, která uprchlíci od naší země mají.
Jak pomáhá Česká republika tyto problémy uprchlíkům překonat a podpořit je v úspěšné relokaci?
Česká republika provozuje Státní integrační program, ve kterém sociální pracovníci pomáhají uprchlíkům zapojit se do společnosti a orientovat se v zákonech. Zároveň tento program poskytuje například i kurz českého jazyka pro cizince. I když tento program znamená značnou pomoc, podpora státu tímto integračním programem, který trvá pouhý rok, končí. Tím pádem stát spoléhá na to, že se uprchlíci vše naučí a úspěšně se integrují během prvního roku pobytu v České republice – což je většinou nemožné.
Zároveň existují na úrovni krajů i Centra na podporu integrace cizinců, která se na Státní integrační program snaží nějakým způsobem navázat. Tato centra ale neslouží jen uprchlíkům, ale zároveň i všem cizincům, kteří se do České republiky přestěhovali. Uprchlíci tedy nedostávají takovou pomoc a asistenci, kterou by potřebovali. Na scénu proto vstupují neziskové organizace, jako jsme právě my.
Jak pomáháte uprchlíkům, aby se mohli úspěšně přesídlit a zařadit do společnosti?
Doplňujeme služby, které poskytuje stát. Provozujeme poradny, různé integrační kurzy a pomáháme nejen uprchlíkům, ale zároveň i všem cizincům žijícím v České republice, orientovat se v různých životních situací, třeba v nástupu dětí do školek a škol, nebo v řešení zdravotního pojištění či bydlení. Často také cizince doprovázíme na úřady, třeba na úřad práce řešit sociální dávky, protože často mají strach, že se tam nedomluví. Je to hodně individuální a záleží na konkrétní situaci a člověku. Učíme je ale, že v momentě, kdy si nejsou jistí, tak je lepší říct si o pomoc dřív, než bude situace vyhrocená – a to naštěstí funguje.
Jaká je náplň vaší práce při kontaktu s uprchlíky?
První fáze mojí práce je zjistit, na jaké úrovni se cizinec zvládne sám domluvit – a vše se následně odvíjí od toho. Ve většině případů, když uprchlík potřebuje třeba na úřad práce, tak jdeme s ním, ale necháváme primárně komunikovat jeho. My jsme tam jako forma podpory. Ve většině případů s nimi stačí jít jednou, dvakrát, třikrát a oni to pak zvládnou sami, protože ví, že se tam nic hrozného stát nemůže.
Co se týká poradenství, když uprchlíci například hledají bydlení, což je jeden z nejčastějších předmětů poradny, tak je to znovu o tom, že ty lidi učíme, jak se v těchto situacích chovat. Učíme je, jak se představit, co je důležité vědět a podobně. V případě, že uprchlík v tom hovoru vypadává a nerozumí, my do toho vstupujeme a chceme ho motivovat, aby tyto situace příště zvládal sám.
Jak poznamenala uprchlíky pandemie covidu-19?
V první řadě minulý rok značně poklesl počet žadatelů o azyl – hlavně kvůli tomu, že se k nám lidé neměli jak dostat kvůli kontrolovaným hranicím. Covid ovlivnil ale i uprchlíky, kteří už v České republice byli. Integrace se stala ještě obtížnější než obvykle, cizinci nemohli život v České republice poznávat, ani s nikým mluvit. Na druhou stranu, strach z pandemie v cizí země způsobil, že cizinci byli opatrní a obezřetní, častokrát ještě více než česká populace a dodržovali všechna zavedená opatření a omezení.
Může uprchlíkům nějakým způsobem pomoci i široká veřejnost?
Nejprve je určitě důležité je přijmout a neodsuzovat je na základě toho, jak se oblékají, jakým jazykem mluví, nebo jakou mají barvu pleti. Měl by tam být určitě nějaký respekt vůči tomu člověku, který tady chce žít. Zároveň bychom se měli snažit, aby se uprchlíci cítili vítáni v naší společnosti. Třeba když jdou do divadla nebo jedou hromadnou dopravou, tak by se určitě neměly stávat situace, kdy se jim lidé smějí nebo na ně pořvávají, že si mají vystoupit a podobně. Taky by pomohlo, kdyby existovalo více integračních aktivit, v rámci kterých by cizinci byli promícháváni i s českou společností, a cítili by se tak více jako součást našeho státu. Hodně velkou roli hraje i to, jak cizince prezentují média. Kdyby je média prezentovala trochu jinak, a ne v tom nejhorším možném světle, byla by to také velká pomoc. Přeci jen, český národ je značně ovlivňován tím, co se v médiích říká. To je ale zatím běh na dlouhou trať.