20. července 2026
Aktuality
Ztráta blízkých, opakované vysídlení, nedostatek potravin a všudypřítomný strach. Tak už dlouhé měsíce a roky vypadá život lidí v Gaze. Jak se současná situace odráží na jejich psychickém zdraví? To v rozhovoru rozebírá sociální pracovnice Charity Česká republika. Ačkoli sama denně řeší těžkosti spojené s realitou života v Pásmu Gazy, ostatním lidem pomáhá zvládat psychickou zátěž a znovu najít naději.
Jaká je současná situace v Gaze? Co místní lidé momentálně potřebují?
Situace v Gaze je extrémně náročná. Většina rodin ztratila své domovy nebo byla několikrát vysídlena. Teď žijí v přeplněných stanech a mají jen velmi omezený přístup k základním potřebám. Čisté vody je nedostatek a mnoho lidí je tak nuceno používat znečištěnou vodu k pití i mytí. Životní podmínky jsou velmi špatné. Mnoho uprchlických táborů obklopují hromady sutin, hmyz, hlodavci a neadekvátní hygienické zázemí.
Lidé zároveň čelí obtížím při přesunech z jednoho místa na druhé, a to kvůli poničeným cestám, zdevastované infrastruktuře a nedostatečné dopravě.
Jednou z největších výzev je pak fakt, že se humanitární pomoc k lidem nedostává v nezbytném množství, protože přístup přes hraniční přechody zůstává výrazně omezený. Rodiny tak nadále jen stěží shánějí jídlo, pitnou vodu, léky a další základní potřeby.
Po měsících strachu, ztrát a nejistoty lidé vedle materiální pomoci zoufale potřebují také bezpečí, stabilitu, naději a emoční podporu.
Foto: Hamdi se v Gaze stará o čtyři nemocné děti
Co byste chtěla, aby čeští čtenáři věděli o psychické zátěži života v Gaze?
Spousta lidí si myslí, že utrpení v Gaze je jen o zničených budovách a nedostatku jídla, ale odehrává se zde ještě jiná krize, která často zůstává skrytá – hluboké psychické následky způsobené dlouhodobým životem ve válce.
Děti vyrostly obklopeny explozemi, vysídlením a ztrátou. Mnoho z nich se necítí v bezpečí, ani když kolem nich není žádná bezprostřední hrozba. Dospělí nesou tíhu odpovědnosti za ochranu svých rodin, zatímco se sami potýkají se zármutkem, úzkostí a nejistotou ohledně budoucnosti.
Život v těchto podmínkách po tak dlouhou dobu se promítá do všech oblastí každodenního života. Lidé jsou emočně i psychicky vyčerpaní, přesto o sebe navzájem pečují a snaží se zůstat oporou svým rodinám.
Jakou pomoc nejčastěji potřebují lidé, kteří vyhledávají psychosociální podporu?
Mnoho lidí k nám přichází poté, co prožili traumatické události, včetně ztráty příbuzných, opakovaného vysídlení nebo zničení jejich domovů.
Někteří čelí úzkostem, panickým atakům, smutku, potížím se spánkem nebo pocitům beznaděje. Děti svůj vnitřní neklid často dávají najevo strachem, uzavíráním se do sebe, nočními můrami, pomočováním, agresivitou nebo potížemi se soustředěním.
Ve spoustě případů lidé hlavně potřebují, aby si je někdo vyslechl, aniž by je soudil, a pomohl jim porozumět vlastním emocím a připomněl jim, že na to nejsou sami.
Foto: Aidin manžel byl zabit, dnes se sama stará o své děti
Jak potkáváte lidi, kteří potřebují Vaši pomoc? Jste to vy, kdo je vybírá, nebo jsou Vám přiděleni?
Lidé se k našim službám dostávají různými cestami.
Někteří jsou doporučeni komunitními organizacemi, humanitárními partnery nebo zdravotnickými pracovníky. Další vyhledáváme prostřednictvím terénních aktivit v táborech pro vysídlené osoby a v zasažených komunitách. Obracejí se na nás také lidé, kteří o podporu požádají přímo.
Situaci každého člověka pečlivě posuzujeme a přednostně poskytujeme pomoc těm, kteří mají největší psychosociální potřeby.
Foto: Palestine na vlastní oči viděla umírat své příbuzné
Jak vypadá Váš pracovní den?
Většina mých rán začíná plánováním návštěv táborů pro vysídlené osoby a komunitních center. Během dne vedu individuální i skupinové psychosociální programy, především pro ženy a děti, koordinuji se s kolegy, sleduji vývoj již řešených případů a zaznamenávám naši práci.
Práce v Gaze je náročná. Dodávky elektřiny, přístup k internetu, doprava i komunikace jsou často přerušovány. Přesto pokračujeme, protože víme, že každý rozhovor, každé setkání a každý okamžik podpory mohou v něčím životě znamenat skutečnou změnu.
Jak se práce s dětmi liší od práce s dospělými?
Děti a dospělí prožívají traumata odlišně.
Děti často komunikují své emoce prostřednictvím hry, kreslení nebo změnou ve svém chování, spíše než skrze slova. Vybudovat si jejich důvěru vyžaduje trpělivost, kreativitu a prostředí, ve kterém se cítí bezpečně.
Dospělí většinou chtějí někoho, kdo je vyslechne. Nesou ohromnou zodpovědnost za své rodiny, zatímco se vyrovnávají se žalem, finanční tísní a nejistotou. Podporovat dospělé často znamená pomoct jim zvládat ochromující stres, aby se nadále dokázali postarat o své blízké.
Foto: Život malé Rafahe v Gaze ztěžuje zdravotní postižení
Nedávno jste vedla setkání pro ženy v uprchlickém centru o tom, jak zvládat stres. Řeknete nám něco o této zkušenosti?
Setkání bylo pro ženy, které všechny zažily vysídlení, ztrátu a neustálou nejistotu.
Na začátku byly zdrženlivé cokoliv říct, ale jak naše diskuze pokračovala, začaly sdílet své obavy, zármutek a denní obtíže. Mluvily jsme o praktických způsobech, jak zvládat stres, navzájem se podporovat a pečovat o své vlastní duševní zdraví navzdory složitým okolnostem.
Na konci sezení nám mnoho žen řeklo, že zkrátka jen to, že někde bezpečně a otevřeně mohou mluvit a uvědomit si, že nejsou samy, jim pomohlo cítit se lépe a znovu najít naději.
Foto: Kvůli válce přišel Ahmad o oba rodiče
Je nějaký konkrétní moment nebo konkrétní osoba, které jste pomohla, a dodnes si na něj pamatujete?
Jeden moment, na který vzpomínám, je, když jsem potkala malé dítě, které během války ztratilo blízké členy rodiny a přestalo kvůli tomu mluvit.
Ze začátku jen tiše sedělo a vyhýbalo se očnímu kontaktu. Díky několika setkáním, během nichž jsme si hrály a kreslily, dítě postupně znovu vyjadřovalo své emoce. Na ten první úsměv, který přišel po týdnech ticha, nikdy nezapomenu.
Takové momenty mi připomínají, že i malé krůčky mohou mít výrazný vliv na zotavení.
Je něco, co jste se naučila od lidí, kterým pomáháte?
Ano. Každý den si znovu připomínám, jak mimořádnou vnitřní sílu lidé v Gaze mají.
Navzdory všemu, co ztratili, mnozí nadále podporují své sousedy, utěšují své děti a hledají důvody k tomu mít naději. Naučila jsem se, že odolnost není absencí bolesti – ale schopností jít navzdory ní dál.
Jejich odvaha a trpělivost mě každý den inspirují.
Každý měsíc pro vás vybíráme to nejdůležitější!
