2. července 2015 Aktuality

Běžný den v Gaze

Františkánská misionářka Bridget Tighe se rozhodla podělit se se svými zážitky z dobrovolné služby v Charitě Jeruzalém. Pomáhá v palestinském pásmu Gazy, které je z velké části závislé právě na podpoře druhých.

„Poprvé jsem jela s týmem mobilní kliniky Charity do Deir Al Balah ve střední Gaze, kde Charita již několik let provozuje týdenní kliniku. Odpoledne jsem se připojila ke členům menšího Křesťanského společenství růžence a mše.“ Tak začíná popis svého pracovního dne Bridget Tighe, dobrovolnice Charity Jeruzalém, pracující nyní v Gaze.

Poté jsme si povídali, pili arabskou kávu a jedli dorty, normální společenská událost. Večer jsem ve svém malém bytě minutu pěšky od zdravotnického centra Charity četla monitorovací zprávu Světové banky Styčnému ad hoc výboru pro spolupráci (AHLC, Ad Hoc Liaison Committee, pro Západní břeh a Gazu) z 27. května 2015.

Zpráva mj. uvádí:

1. V Gaze je pravděpodobně vyšší nezaměstnanost než v ostatních světových ekonomikách
2. 60 % nezaměstnaných je ve věku 15-29 let
3. Více než jedno ze tří dětí trpí posttraumatickou stresovou poruchou
4. Pouze 5–10 % vodních zdrojů Gazy je pitných; sto milionů litrů odpadních vod teče denně do moře
5. 80 % obyvatel je závislých na pomoci
6. 37 % obyvatel žije pod hranicí chudoby
7. Nedostatek ubytovacích prostor v důsledku rozsáhlé devastace v poslední válce spolu s vysokou porodností zapříčinily skutečnost, že v průměru sdílí tři lidé jeden malý pokoj, zatímco tisíce dalších stále žijí ve školách

„Zdravotnické centrum představuje středobod práce Charity Jeruzalém v Gaze. Poskytuje běžné služby zubaře, všeobecného lékaře, gynekologa, zdravotních sester, laboratorního pracovníka, lékárníka a psychologa.

Jela jsem s týmem mobilní kliniky do Deir Al Balah ve střední Gaze. Jeli jsme kolem pobřeží, po cestě podél nádherného Středozemního moře, jenž je ve skutečnosti silně znečištěné odpadními vodami. Čističky nejsou funkční kvůli mnohým poničením během různých válek a pravidelným výpadkům elektřiny v důsledku poškozených sítí a nedostatku paliva.

V Deir Al Balah provozuje Charita týdenní kliniku v učebnách víceúčelové budovy. Včera tam byly děti ve školce, dnes se konaly aktivity pro starší děti a program „Peníze za práci“. Ženy pečou tradiční koláče, které zdarma rozdávají domácnostem, kde je hlavou rodiny žena. Vše je v provozu díky financím různých nevládních organizací.      

Nenormální se stalo normou

Potřeby lidí jsou tak velké a projektů je tolik a navíc rozličných, že se takové zásahy už téměř považují za normální. V tak velkém rozsahu se nenormální stává normou. Zásahy zvenčí jsou nyní potřeba více než kdy předtím a Charita nese hlavní odpovědnost za naléhavé potřeby těch nejzranitelnějších, zejména skrze lékařskou a psychosociální péči.

Zanechala jsem tým kliniky při jejich práci a v doprovodu všeobecného zdravotního specialisty zamířil na východ prohlédnout si z této oblasti více. Minuli jsme uprchlický tábor, malá políčka zemědělské půdy a budovy zničené loňskou válkou, do jejichž ruin se lidé vrátili žít. Navštívili jsme anglický hřbitov z první světové války, kde jsem si přečetla nápisy na náhrobcích: muži ve věku 20, 22, 30 let. Hřbitov byl krásně udržován, s květinami, palmami a zelenou trávou, a to uprostřed oblasti zasažené chudobou, v přeplněné Gaze, kde muži, ženy i děti stále umírají během násilné války a v jejích důsledcích.

Poté jsme zajeli do zjevně zapomenutého uprchlického tábora na egyptské hranici. Jeden z jeho obyvatelů nám řekl, že nemají čistou vodu, zdravotnické středisko, ani možnost dopravy. Po silnicích nejezdí žádná auta. Není zde vůbec práce ani peníze. Neměli jsme čas navštívit všechny domovy, ale vrátíme se tam.

Opět v tichosti mého bytu, přemýšlející o tomto běžném pracovním dni, jsem cítila, že co jsem viděla a zažila, byl do hloubky zasahující příklad zdejšího života, který je daleko od toho, co by lidé považovali za normální: blízkost anglického hřbitova u domů zničených bombami a ostrý kontrast mezi nádherou pohřebiště a jeho chudobou stiženého okolí; bída tábora u hranice oproti pohledu na krásně modré vody Středomoří, odolnost lidí navzdory zničující chudobě, v které většina z nich žije; navyknutí na přerušení dodávek elektřiny – ženy vstávají během noci, aby praly prádlo a čerpaly vodu do střešních nádrží; beznaděj mladých, kteří touží po práci a vydělávání peněz na své živobytí, ale jejichž potenciál přispívat ekonomice země a znovu ji vybudovat je zmařen; a nevinné děti traumatizované válkou.

Jak zpráva uvádí: „Jakkoli jsou tyto skutečnosti šokující, nedokáží zprostředkovat těžké životní podmínky, které téměř všichni obyvatelé Gazy zažívají od doby, co byla ze strany Izraele roku 2007 vyhlášena blokáda… Psychologické účinky uvěznění (z důvodu omezení cestování) nejsou jasné, stejně jako účinky tohoto omezení na lidské schopnosti a související vstřebávání znalostí.“         

Jak jsem se blížila ke konci pátého měsíce práce v Charitě v Gaze, moje oddanost vůči její misi se prohloubila. V celkovém pohledu naléhavých potřeb v Gaze je to, co Charita koná, relativně málo, ale dokud zde nebude mír, otevřené hranice, svoboda pohybu, investic a rozvoje, budou již dlouho trpící lidé v Gaze stále potřebovat porozumění, pomoc a podporu. A já jsem vděčná, že zde Charita nabízí cestu, skrze niž proudí materiální pomoc od lidí z celého světa přispívajících na ty nejchudší a nejvíc potřebné.

Opět cituji zprávu: „Status quo je v Gaze neudržitelný a mohl by mít další nevyčíslitelné socioekonomické a nakonec i lidské důsledky. Nezaměstnanost a chudoba dosáhly ohromující výše a kvalita života je pro většinu občanů Gazy jen těžko únosná.“

Papež František delegátům Caritas Internationalis na svém nedávném zasedání v Římě připomněl, že ti, kteří „se podílí na charitní misi, nejsou jen charitní pracovníci, ale praví svědci Krista. Ti, kteří podporují její dílo, se rovným dílem účastní i charitní mise a jejího svědectví.“                   

Článek převzat z caritas.org, autorkou je sestra Bridget Tighe z církve Františkánek misionářek od Božího Mateřství, dobrovolnice Charity Jeruzalém.