5. května 2021
Aktuality
Soutěž pro mladé lidi Labyrint 2030, zaměřená na inovace v zahraniční rozvojové spolupráci zná svého vítěze. Nebo spíš vítězky. Odborná porota složená ze zástupců největších českých humanitárních a rozvojových neziskových organizací vybrala jako ten nejlepší projekt Aleny Machálkové a Michaely Šrámkové. Ten cílí na podporu emancipace žen a boření tabu okolo menstruace v Zambii prostřednictvím workshopů na výrobu menstruačních vložek.
I tak základní věci jako menstruační vložky jsou totiž pro ženy v řadě zemí Afriky takřka nedostupné. Přitom je to něco, co si každá žena může snadno vyrobit doma; sama či společně s dalšími ženami. A nejde tu ani zdaleka jen o pohodlí, mít vlastní vhodné menstruační pomůcky vede i ke sníženému výskytu infekcí a menšímu zameškání školy. Společná výroba vložek zároveň vede k vytvoření bezpečného prostředí, v němž spolu mohou ženy diskutovat nad palčivými tématy a znovu získat svůj hlas, a podporuje také soběstačnost a tvorbu pracovních míst.
Do soutěže Labyrint 2030 se přihlásilo čtrnáct týmů, do finále jich postoupilo pět. Autorky vítězného projektu, který ve středu 21. dubna vybrala odborná porota složená ze zástupců Adry, Diakonie, Člověka v tísni a Charity Česká republika, získaly díky vítězství mimo jiné možnost zúčastnit se osobně naší mise v Zambii.
O tom, co je vlastně k nápadu vedlo a jaká pro ně byla cesta Labyrintem 2030, vypráví obě vítězky Alena a Michaela v rozhovoru.
Proč jste si vybraly téma emancipace žen pomocí workshopů na výrobu vložek v Zambii?
Alena: Téma emancipace žen a celkově jejich podpora je pro mě hodně osobní. V Africe jsem strávila přes 4 roky a navštívila tam 30 různých zemí a brzy jsem si uvědomila, že přesto, že ženy pracují mnohonásobně více, mají také mnohonásobně menší podporu v tom, co dělají. Ženy jako by byly vidět, ale nebyly slyšet. Tak dlouho je nikdo neposlouchal, až v mnoha komunitách přestaly mluvit. Systém je často nastaven muži pro muže, a tak i tak základní věci jako menstruační vložky jsou pro ženy nedostupné. Přitom je to něco, co zvládne vyrobit každý. Materiál není nedostupný a přesah má tato aktivita do spousty oblastí - snížení infekcí, méně zameškané školy, profit a hlavně vytvoření bezpečného prostředí, kdy při výrobě vložek mohou ženy spolu diskutovat nad palčivými tématy a znovu získat svůj hlas. A právě tyto diskuze vnímám jako klíčové. Věřím, že komunity, kde ženy nalezly svůj hlas a sílu v něj, jsou komunity, které jsou nejen bezpečnější pro mladé dívky, ale i otevřenější novým nápadům.
Michaela: Téma nedostatku cenově dostupných menstruačních potřeb vykrystalizovalo z komunikace s místními v Tanzanii přes Aleninu neziskovku Bookfeeding, která podporuje výstavbu knihoven v řadě zemí globálního Jihu. Ti zmiňovali vysokou absenci dívek ve školách z důvodu menstruace. Tento problém potvrdila i řada studií, konkrétně ze Zambie, které poukazují na nedostatek menstruačních potřeb, ale i na špatné zázemí ve školách co se týče vody, košů, sanitace či soukromí na toaletách. Dívky používají v mnoha případech místo vložek kus špinavé látky. Zůstávají proto během menstruace často doma a do školy se pak už třeba vůbec nevrací. My jsme se rozhodly zacílit workshopy výroby vložek nejen na dívky, ale hlavně na ženy, které už umí šít. Vložky pak mohou ušít pro sebe i své dcery. Zároveň doufáme v potenciální prodej vložek, zvýšení příjmů žen a rozšíření jejich pracovních možností.
Jaké bylo vyhlášení vítězů? Čekaly jste vítězství, nebo to bylo spíš obrovské překvapení?
Michaela: Byla jsem nadšená z toho, že soutěž přivedla dohromady projekty hodně různorodého zaměření, od technických až po více „softové“, čímž jsme se toho od sebe mohli hodně naučit. Podle mě by si každý zasloužil získat podporu na realizaci. Překvapené jsme byly, zároveň jsme ale věděly, že silnou stránkou našeho projektu je, že už jsme si prošly pilotní realizací v Ugandě. Vychytaly jsme řadu praktických detailů a především si dokázaly, že projekt dává smysl a že reaguje na aktuální situaci v mnoha komunitách a zemích. Konkrétně jde o tabu okolo menstruace, ale i antikoncepce a pohlavních chorob a pak především o upozaďování žen a jejich role v rozvoji.
Při zmínce o pilotu projektu v Ugandě mě napadá, jaká ta pilotní fáze vlastně byla?
Michaela: Celkově mě pilot nabil neuvěřitelnou energií, hlavně kvůli odezvě, s kterou se workshopy setkaly. Pilot byl v prvé řadě velmi unikátní tím, jaká skupina dívek se sešla při jeho realizaci. Mezi účastnicemi byly dívky, které otěhotněly během pandemie, všem bylo mezi 14 a 18 lety. Otcové se k dětem nehlásili a rodiče se od dívek kvůli jejich brzkým těhotenstvím izolovali. Příběhy dívek a naše debaty o mateřství či menstruaci mě i Aleně napověděly, na co se během budoucích workshopů soustředit. Potvrdilo se, že výhodou workshopů je jejich jednoduchá realizace: dívky a ženy k šití potřebují minimální schopnosti a materiály se dají jednoduše sehnat.
Vykrystalizovaly během pilotní fáze i nějaká zlepšení nebo nové nápady?
Michaela: Určitě, ať už jde o výrobu látkových tašek na vložky, tvorbu brožurky a návodného videa, aby se know-how mohlo šířit bez naší přítomnosti, nebo organizování tzv. teen center. Poslední nápad vzešel z iniciativy účastnic a vedení knihovny, v rámci které workshopy probíhaly. Ty si stěžovaly na to, že pro mladé lidi neexistuje místo, kde by se cítili komfortně a mohli mluvit o tématech jako menstruace, antikoncepce, mateřství či pohlavní choroby. Získat odborné vyšetření a informace je velký problém, na 100 tisícové město Kasese na západě Ugandy připadá jeden gynekolog. Teen centra by vytvářela bezpečný prostor pro mladé, kde by mohli získat alespoň základní informace o těchto věcech. To už je ale na další samostatný projekt.
Pro vás dvě Labyrint 2030 ještě zdaleka nekončí, protože vás čeká cesta na misi do Zambie. Jaká pro vás zatím dosavadní cesta soutěží byla?
Alena: Přínosná. Nejen díky workshopům a mentorům, ale ta troška soutěživosti zkrátka také namotivuje a snažily jsme se předčít i samy sebe. Zkušenost z Ugandy byla určitě také důležitá, neboť jsme viděly takříkajíc z první ruky, jak může projekt pomoci s osvětou i samotným přístupem k hygienickým potřebám. Už to nebyl jen projekt na papíře, ale viděly jsme, jaké výsledky může přinést a kolika lidem může pomoci.
Co s projektem plánujete dál?
Alena: Myslím, že od začátku jsem počítala s tím, že projekt - pokud uvidíme, že může být přínosný - nabídneme komunitám, se kterými spolupracuji skrze neziskovku, kterou jsem založila, Bookfeeding Project. Knihovny můžou být skvělým místem, kde se ženy mohou setkávat, společně šít menstruační potřeby a zároveň získat odpovědi na své otázky v knihách. Již nyní máme zájem z několika komunit, tak pracujeme na příručce, kterou s nimi chceme nasdílet. Výhodou projektu je jeho flexibilita. Kvůli pandemii a zavřeným školám se čím dál více ukazuje, že tisíce dívek už se do škol kvůli neplánovanému těhotenství nevrátí, tyto dívky jsou často stigmatizované a může se jim i stát, že je rodiče vyhodí z domu. Věříme, že tento projekt je může minimálně propojit, ukázat, že v tom nejsou samy, a s trochou štěstí jim dát možnost výdělku.
Michaela: Určitě se budeme snažit workshopy dál šířit, rozvíjet a přizpůsobovat konkrétním skupinám žen, ať už skrze neziskovku Bookfeeding nebo přes jiné další české organizace, pokud se nápadu chytnou. Chceme také více zapracovat na variantě, kdy by se know-how k výrobě vložek šířilo nezávisle na nás a naší přítomnosti, tedy přes příručku či video.
