4. listopadu 2013
Aktuality
Rodinné fotoalbum. „Kdybych ho jen mohla vidět,“ říká Zahaya. „Jen tak bych mohla získat celistvý obrázek.“ Caroline Brennan z americké organizace Catholic Relief Services přináší autentické vyprávění jedné syrské uprchlice, která našla útočiště v libanonském táboře v údolí Bekaa.
Zahaya (21 let) vypráví o své rodině a o životě v Sýrii, který má stále v čerstvé paměti. Je to téměř jen rok, což ale také může znamenat celý život.
Sedíme v letním horku v jejím stanu, který je součástí rozrůstající se uprchlické osady v libanonském údolí Bekaa. Přišlo sem hodně uprchlíků ze sousedních stanů a všichni chtějí mluvit o té Sýrii, kterou si pamatují. Berou mě s sebou zpátky v čase – až do roku 2010. Podávají kávu, přestože sami nic nemají. Je právě islámský postní měsíc Ramadán, a tak sami nepijí. Trvají na tom, abychom kávu přijali, takže po chvíli nemůžeme odmítnout.
Nostalgické vzpomínky na dřívější Sýrii a snaha zprostředkovat svou touhu po návratu ostatním se zdá být pro mnohé uprchlíky tím posledním, co je drží při životě a díky čemu se nezblázní. To, co se děje v jejich zemi se jednoduše nedá pochopit. Mnozí z nich opakují stejnou myšlenku: „Byli jsme zemí, která pomohla tolika lidem v nouzi. Mezi arabskými zeměmi jsme byli těmi stabilními,“ říká mladá Mona. „Cítíme se poníženi.“
Zahaya dále vzpomíná na ztracené rodinné album. Je jasné, že to pro ni není jen kniha. Není to jako ztratit něco během stěhování – to se může stát komukoliv z nás. Album je klíčové pro její identitu a teď je zásadním dokumentem na cestě k pomoci.
Ona a její manžel Karim bydleli v Ras Al-Ayn, městě blízko tureckých hranic. Po nějakou dobu během prvního roku občanské války byli v bezpečí. Konflikt začal v březnu 2011 pokojným protestem na jihu země a postupně se vystupňoval až v krvavý boj po celé zemi. Podle odhadů bylo v Sýrii od března 2011 do července 2013 zabito od 93 tisíc do 100 tisíc lidí. Miliony jich byly vyhnány ze svých domovů a minimálně 1,6 milionu lidí uprchlo hledat pomoc v sousedních zemích.
Poté, co bezhlavé násilí začalo měnit klidná města střední třídy, se Zahayina rodina začala cítit v nebezpečí. Pro Zahayino rozhodnutí utéci ze země byly zásadní dvě události.
Zahayina matka onemocněla rakovinou, ale už dříve odešla do Libanonu, když se násilí dostalo do její vesnice. Pak se snažila vrátit do Sýrie kvůli chemoterapii, kterou si nemohla dovolit podstoupit v Libanonu. Autobus, kterým cestovala, zasáhla bomba. Nikdo nepřežil. Pro Zahayu je stále těžké o tom mluvit.
Zhruba ve stejnou dobu se jejich část města začala otřásat bombovými útoky. Lidé se rozhodli, že budou spát venku, aby se navzájem chránili. Jednu dubnovou noc roku 2013 po probuzení šla Zahaya s manželem zpátky domů a zjistili, že jejich dům byl zničen.
„Když jsme ten dům viděli, dům, který jsme vlastními silami tak těžko postavili, raději bychom v něm zemřeli, než jej vidět v tomto stavu,“ říká Zahaya. „Nezůstalo nám nic, jen oblečení, které jsme měli na sobě. Poznali jsme, že je čas odejít.“
Rodina se snažila odejít do Turecka, protože bylo blízko. „Ale i to by znamenalo příliš mnoho nebezpečí,“ říká Zahaya.
Tak se vydali na cestu do Libanonu. Zahaya, Karim a jejich roční syn jeli několika autobusy a snažili se překročit hranice na třech různých místech. Pokaždé byli odmítnuti, protože s sebou neměli své dokumenty a průkaz totožnosti. Vše zůstalo v jejich domě a bylo zničeno. Také neměli žádné fotografie. „Žádné album?“ ptali se jich, když chtěli zjistit, jestli je Zahaya opravdu matkou svého syna. Tato urážka identity je pro mnoho Syřanů asi nejzávažnějším ublížením, které se jim může dostat. Jejich země je teď živoucí noční můrou. Jejich domovy a živobytí jsou ty tam. Jejich rodiny jsou rozvráceny. Nemohou nijak dokázat, jak žili a pracovali.
„Je velmi těžké žít tady ve stanu. Žijeme zde, protože nemáme peníze na nájem. Není tady žádná sprcha nebo vana. Nemáme tekoucí vodu ani elektřinu,“ říká Zahaya. „Pro mě jako matku je těžké se tady starat o rodinu. I pokud si chci přinést vodu na mytí prádla, mé oblečení se ušpiní už jen tím, když nabírám vodu.“
Zatímco žijí ve stanech, drží se rodiny uprchlíků svých vzpomínek a doufají, že se jednoho dne budou moci vrátit a obnovit Sýrii do takového stavu, jak ji znají. Prozatím se snaží vytvořit zdání domova v cizí zemi, v životních podmínkách, které jsou hluboko pod jejich standardem a čekají na zprávy o bezpečí svých blízkých.
„Chceme, aby všechny země světa věděly, jak v této špatné situaci žijeme,“ říká Zahaya. Naše děti mají astma, nemoci a alergie, které se tu snažíme léčit. Dříve jsme žili dobře. Dříve jsme se nebáli. I když teď musím žít ve stanu, vrátím se domů hned, co tam bude bezpečno,“ dodává.
Ve své mysli se vrací zpět do Sýrie. Bez fotografií rodiny, které by mohla ukázat návštěvníkům, nebo aby dokázala, co pro ni její země znamená. Zahaya doufá, že budou stačit slova. „Syřany lze označit jako štědré a ochotné pomoci. Když lidé během dřívějších konfliktů v tomto regionu hledali pomoc právě v Sýrii, otevřeli jsme jim své školy a domovy. Přivítali jsme je. Doufáme, že se k nám lidé také budou chovat dobře.“
Poznámka: Charita Libanon poskytuje Zahayině rodině nezbytné množství jídla, přístřešek a domácí potřeby.
Původní článek převzat z webu Caritas Internationalis.
Fotografie Sama Tarlinga pro CRS: Karim je švec. Jeho obchod v Sýrii byl zničen během bombardování. On, jeho manželka Zahaya a jejich roční synek ztratili následně i dům. Rodina žije od konce června 2013 ve stanu v Libanonu.
