24. března 2022 Aktuality

Vzala jsem děti a odjela, aniž bych věděla kam: Příběhy uprchlíků z Ukrajiny v Moldavsku

Moldavsko již téměř měsíc nepřestává přijímat lidi z válkou zasažené Ukrajiny. Podle oficiálních údajů tvoří nyní téměř 5 % obyvatel země ukrajinští uprchlíci, kteří se rozhodli alespoň dočasně zůstat v Moldavsku, dokud se situace neuklidní. Charita Česká republika pomáhá tisícům uprchlíků v Moldavsku a poskytuje jim přístřeší, hygienické potřeby a další služby.

Nevím, co nás dál čeká

Většina uprchlíků je ubytována v umísťovacích centrech po celé zemi. Lidé jsou vděční za podporu, kterou zde našli, a za pomocnou ruku, kterou jim Moldavsko - malá, chudá, ale přívětivá země - podalo.

V umísťovacím centru Călăraşi jsme se setkali s Anastasií. Má dvě dcery a do Moldavska přišla z vesnice Mirnoe nedaleko Oděsy. Anastasiin manžel a rodiče jsou stále na Ukrajině. Pravidelně si s nimi volá. „Když dostanu upozornění na telefonu, že došlo k dalšímu útoku, okamžitě volám manželovi nebo rodičům. Zpočátku jsem se jim nemohla vůbec dovolat. Nezvedali mi telefon. Nakonec se jim podařilo dát mi vědět, že jsou v pořádku. Každý den mi s hrůzou vyprávějí, jak nad nimi létají rakety. Dokonce i včera došlo k ostřelování. Lidé jsou zoufalí. Netuším, co nás dál čeká," říká Anastasia.

Anastasia a její děti zůstanou v Moldavsku, dokud se nebudou moci bezpečně vrátit domů.

Nechala jsem tam všechno...

Ve stejném centru pro uprchlíky zůstává i Tatiana se svými dětmi. Do Moldavska přijela z Oděsy 24. února, bezprostředně po zahájení ruské invaze. Jak sama říká, dům opustila ve spěchu a všechno tam nechala. „Rychle jsem si sbalila věci. Do kufru jsem dala jen to, co se mi podařilo rychle nashromáždit. Vzala jsem děti, nasedla do auta a odjela, aniž bych věděla, kam jedeme,“ vzpomíná Tatiana na strastiplné okamžiky svého útěku z Ukrajiny.

Když s dětmi dorazila na moldavskou celnici, fronta uprchlíků byla velmi dlouhá. „Stejné to bylo i na benzinových pumpách. Benzín nebyl nikde k sehnání,“ pokračuje Tatiana. „… Nechala jsem na Ukrajině všechno. Věci, dům, psy... Doma zůstal tchán, ten se teď o všechno stará. Moji rodiče se také rozhodli zůstat na Ukrajině. Nemohli opustit svůj dům, ale my jsme tam nechali všechno,“ říká Tatiana se slzami v očích.

DARUJTE NA CHARITA PRO UKRAJINU

Všude byl hustý dým

Jiná rodina - ale stejný osud. Natalia uprchla před bombardováním spolu s 11 členy své rodiny. Až dosud žili ve městě Bucha na předměstí Kyjeva: „Z okna jsem viděla obrovské vrtulníky. Létaly prakticky nad naší střechou. Na obzoru jsem spatřila, jak z těch vrtulníků odpalují rakety a jak po dopadu na zem vybuchují. Všude byl hustý dým. Byla to neskutečná katastrofa,“ popisuje Natalia a dodává, že netuší, zda její dům bombardování ustál.

V den, kdy se Natalia s rodinou vydali na útěk, za nimi autem následovali i jejich sousedé. Natalia se na chvíli zarazí, polkne a po chvíli pokračuje: „Při ostřelování bylo jejich auto zasaženo a oni nepřežili…“

Charita Česká republika podporuje uprchlíky v Moldavsku

Podobné příběhy jako Anastasia, Tatiana a Natalia má více než 100 000 uprchlíků, kteří dnes zůstávají v Moldavsku. Charita Česká republika podporuje všechny tyto lidi, kteří byli nuceni opustit své domovy.

Díky našemu úsilí dnes může Anastasia uložit své dcery ke spánku do postele zakoupené pro středisko Călărași. Tatiana a další rodiny mohou prát dětské oblečení v pračkách, kterými je vybaveno 5 center pro uprchlíky po celé zemi, a každý člen Nataliiny rodiny má na spaní teplou přikrývku, o kterou se s nikým nemusí dělit.

Překročení hraničního přechodu Palanca si Moldavané obvykle spojují s cestou k moři, do Oděsy. Tentokrát to ale na místě vypadá jinak - mnoho zoufalých a zjevně unavených uprchlíků, kteří potřebují lékařskou pomoc nebo slova povzbuzení.

Charita Česká republika proto v těchto dnech společně s partnery z organizace Homecare rozdává mimo jiné základní zdravotnické potřeby uprchlíkům, kteří překročili hraniční přechod Otaci a Palanca.

Na hranicích jsme zaslechli útržek telefonátu matky a dcery, který nás velmi zasáhl.

„Moje dcero... Kde jsi? Stále se schováváš v metru? ... Stále pokračuje bombardování? .... Jsme v pořádku, přijeli jsme do Moldavska. Je tu klid a mír... Pomáhá nám spousta lidí... Nemohla jsem si vzít léky, ale jsou tu dobrovolníci, kteří je nabízejí zdarma. Jsem za jejich pomoc vděčná.. Modlím se za to, abys zůstala naživu... Doufám, že se uvidíme brzy... Mám tě moc ráda.“