24. ledna 2012 Gruzie

(Nejvíc) atraktivní ženy?

Ty zdravé. Charita Česká republika společně s gruzínskými partnery podporuje prevenci a včasné odhalení rakoviny prsu a rakoviny děložního čípku ve venkovských oblastech Gruzie. Projekt probíhá od roku 2010 díky finanční podpoře ze strany České rozvojové agentury.

Nemoc, která (dlouho) nebolí

„Vzpomínám si na ten okamžik dobře. Do vesnice přijeli lékaři, udělali několik analýz a potom mi řekli, že se musím jít léčit. Nikam jsem nešla dalšího půl roku. Půjdu zítra, příští týden…. Krev byla hustá a zabarvená do černa. Bála jsem se, pořád jsem plakala, nikdy jsem na takovém zákroku nebyla. Na operaci jsem šla dva dny před Vánocemi.“ (Luiza T., Gruzie)

Rakovinou prsu nebo děložního čípku ročně onemocní milióny dívek a žen, více jak polovina z nich pochází z rozvojových zemí a podle odhadů specialistů jejich procento poroste. Přístup ke zdravotní péči je zde mnohem obtížnější, často zcela nemožný. Z celkového světového počtu dvanácti miliónů nově registrovaných případů ročně, jich více než polovina této nemoci podlehne.

Rakovina prsu a děložního čípku je nejrozšířenější formou této nemoci u žen. Možnosti, jak jí předejít, jsou podle odborníků omezené, na rozdíl od jiných druhů nádorů. V případě včasného odhalení jsou však prognózy velmi dobré s nadějí na úplné vyléčení. Zrádná je nemoc v tom, že pacientka nemusí cítit žádnou bolest a není tedy motivována vyhledat zavčas lékařskou pomoc.

Summit Organizace Spojených Národů konaný v těchto dnech v New Yorku zdůrazňuje důležitost široké komunikace v boji s nemocemi, kterým je možné předcházet. Rakovina je jednou z nich.

Zdravá Gruzie

Gruzie je jedna z bývalých zemí sovětského bloku s počtem obyvatel nižším než pět miliónů. Od získání samostatnosti v začátku devadesátých let se potýká s politickou a ekonomickou nestabilitou. Vnitřní konflikty měly za následek nejen desetitisíce uprchlíků, ale i finanční a sociální propad a velkou nezaměstnanost. Země unavená rozepřemi a neustálými tahanicemi o vlastní území, se opatrně staví na vlastní nohy za asistence zahraničních kolegů.

Gruzie patří mezi země, kam směřuje pozornost i rozvojový program České republiky včetně zdravotnického sektoru.

Nízká sociálně-ekonomická úroveň života, špatná životospráva, stres, nedostatečná prevence, ale i informační tabu, kterým je opředena, jsou nejčastějšími příčinami, proč je rakovina na nelichotivém druhém místě v žebříčku v příčinách úmrtí, hůře jsou na tom už jen srdeční choroby.

Zdravotní systém Gruzie prochází v posledním desetiletí řadou reforem, pokroky se však dostavují pomalu a obtížně. V případě rakoviny dosud veškerá intervence směřovala do oblasti léčby, prevence a včasná diagnostika byly výrazně podceněny.

Zkušenosti získané během pilotního projektu realizovaného českou a gruzínskou stranou to jen potvrzují.  Za sedm měsíců bylo vyšetřeno přes dva tisíce žen, což představuje 12 % cílové populace v regionech, kde intervence probíhá. Výsledky ukazují na vysoký počet předrakovinových případů i případů nádorových onemocnění v pokročilé fázi, který je, oproti dostupným statistikám, téměř pětkrát tak vysoký. Ministerstvo zdravotnictví Gruzie si uvědomuje vážnost situace a tvrdá data vedla zodpovědné orgány obou zemí k pokračující, společné akci: desetitisícům Gruzínek se tak dostává „luxusu“, který západní svět bere za samozřejmost - preventivních prohlídek a včasných vyšetření s cílem odhalit včas zákeřnou nemoc a snížit počet obětí.

Hurá ke gynekologovi

Vesnická ambulance, jindy zející prázdnotou, praská ve švech. Vevnitř panuje šrumec způsobený těsnými prostorami nepřipravenými na takový zájem obyvatelstva. Třicítka pacientek se tísní v čekárně a dveře obou ordinačních místností se netrhnou. Gynekolog, mamolog a rentgenolog přijíždí měsíčně do šestnácti předem vybraných vesnických ambulancí, aby vyšetřili místní ženy a určili klinickou diagnózu. Ty, které vyjdou se žlutou kartičkou v ruce, odchází dále na hloubkové vyšetření do regionální nemocnice.

Za normálních podmínek by většina z nich k lékaři nešla snad až do doby, kdy by bolest byla nesnesitelná. Pravidelné gynekologické prohlídky se u mnohých žen scvrkly na dvě za život: první u porodu a druhá u potratu, který je, díky omezenému dostupu antikoncepce i kulturním zvykům, velmi častý. Návštěva odborníka není levná záležitost a navíc je několik kilometrů daleko. Ženám ve vesnicích chybí informace. Neví, jak provést samovyšetření prsu či jaké faktory zvyšují pravděpodobnost vzniku rakoviny děložního čípku. Proto jsou organizovány neformální setkání, při kterých si ženy učí správně nahmatat bulku na prsu, dozvědí se o zvýšeném riziku výskytu nemoci nebo otevřeně hovoří o komplikacích. Rakovina je navíc opředena společenským tabu. Je to téma, které se na veřejnosti nevytahuje, o smrti přeci není slušné hovořit s kde kým. To, že s nemocí je možné kvalitně žít a vůbec nemusí končit smrtí, slyší mnohé účastnice poprvé. Stejně jako fakt, že včasná prohlídka jim může zachránit život.

Mluvme, mluvme, mluvme - pravdu, prosím!

V prosvětlené místnosti organizace Tanadgoma, což v překladu znamená „podpora“, sedí naproti sobě lékařky v civilním oblečení a simulují rozhovor pacienta a lékaře v ordinaci. Celou situaci pozoruje psycholog, který ve vhodný okamžik poopraví správnou formulaci dialogu do podoby otevřených otázek. Trénink komunikačních dovedností zdravotního personálu vesnických poliklinik má reagovat na mezeru, kterou vnímají sami ošetřující. „Žádná léčba nemá smysl, pokud ti pacient nevěří“, říká jedna z účastnic.

Propast ve vztahu lékař – pacient se datuje do sovětské minulosti. Pacient je ten, kdo dostává služby, doktor je ten, kdo rozhoduje jaké a kdy. Žádná diskuze mezi oběma stranami, minimální individuální přístup a nulové zapojení pacienta do celého procesu léčby vedly k tomu, že zdravotnický personál neumí s pacienty otevřeně hovořit, natož pak sdělit citlivým způsobem nepříznivou diagnózu. Podpora odborných kapacit vesnických zdravotníků včetně nácviku komunikačních dovedností, tak představuje důležitou část projektu.

Ženským hlasem

Co představuje tato nemoc pro ženy, které se s ní setkaly? Co si díky ní uvědomily? Co by změnily? Čeho se obávají? A co by vzkázaly ostatním ženám? Následují některé odpovědi od dvou žen, se kterými hovořila Kateřina Zezulková, projektová manažerka Charity ČR pro Gruzii:

Eka L., 35 let

Máš na prsu obvaz, rána je čerstvá?
Ano, je to dva týdny, co jsem byla na operaci.

Kdy to všechno začalo?
Před několika měsíci. Věděla jsem o Češích a prohlídkách, které tu s lékaři z Tbilisi dělají pro ženy z vesnice. Požádala jsem ošetřující lékařku, aby mě taky zapsala na prohlídku. Dřív u mě byly problémy s dělohou.

Jaký byl výsledek?
Děloha byla v pořádku, komplikace se ukázaly v levé, horní části těla. Po cytologickém vyšetření bylo jasné, že musím absolvovat operaci, a to rychle.

Co jsi dělala?
Zavolala jsem známému lékaři do Kutaisi, který pracuje v nemocnici na onkologickém oddělení a domluvila si operaci. Tam udělali znovu všechny analýzy, které potvrdily diagnózu.

Jak ti bylo?
Nerozuměla jsem tomu, proč musím jít na operaci, když mě nic nebolí! Doktoři se ale tvářili vážně, opakovali, že teď je ještě čas. Jen jsem se pořád modlila, aby mi nevzali celé prso.

Řekli ti, že může dojít k amputaci?
Připravili mě i na tuto variantu. Plán byl vzít jen nezbytnou část, ale nikdo nevěděl, jaká nastane situace, až se hruď otevře. S jistotou mi nedokázali říct, kolik tkáně budou muset odebrat. Chovali se ale ke mně moc hezky, ošetřující lékař i sestřičky byli milí a přátelští.

Co na to říkal tvůj muž?
Hodně se bál, i když to na sobě nedával znát. Už jen fakt, že jsem se šla léčit do onkologické nemocnice, v rodině vyvolal velké obavy.

Nebál se, že přijdeš o část svého těla?
Láska nezávisí na tom, jestli máš jedno nebo dvě prsa. Jeho city ke mně by se nezměnily. Myslím, že by mě měl dokonce ještě radši.

Máš odvážného muže.
Ano, to mám.

Jsou muži silnější než ženy?
(Přemýšlí) Myslím, že ženy jsou nakonec ty silnější. Jsou připravené zareagovat, když je potřeba. Dokáží nad situací převzít kontrolu, postavit se nohy, když se zrovna všechno nedaří.

Kdo tě doprovázel do Kutaisi?
Švagrová, tchýně a další příbuzní. Museli si najmout soukromou maršrutku (mini bus), tolik jich bylo (smích). Moje rodina, to je to nejdůležitější, co mám.

Operace, to není levná záležitost.
To tedy ne. Tolik peněz jsem samozřejmě u sebe neměla.  Švagrová mi pomohla

Mnoho žen takové možnosti nemá
Vím. Pokud jsou důvody finanční, mohu doporučit jedno: prodejte všechno, co máte, vezměte si půjčku, kde to jde, ale hlavně jděte a včas. Dům se dá vždycky koupit nový, ale „zaspat ten správný čas“, to už nevrátíš.

Nona K., 48 let

Můžeš se představit, kdo je Nona?
Matka pěti dětí – tří synů a dvou dívek. Ty už mají svoje rodiny a děti, bydlíme společně. Já sama jsem ze Zugdidi, z vesnice Ingiri pochází můj muž, po svatbě jsem odešla k němu. Všechny porody byly bez komplikací. Před čtyřmi lety jsem byla poprvé v onkologické nemocnici v Tbilisi.

Měla jsi bolesti, proto jsi přišla?
Neměla, žádné. Našla jsem na prsu bulku a to mě vylekalo. Doktor mi řekl, že je potřeba se léčit, ale čtyři roky se nic nedělo.

Proč jsi čekala čtyři roky?
Bála jsem se.

Čeho?
Že se situace zhorší a k tomu ubude hodně peněz. Operace, to je drahá záležitost.

Nakonec ses přeci pro operaci rozhodla.
Ano, to bylo v loňském roce, kdy začal český program. Přijeli sem doktoři z Tbilisi a zdarma udělali vyšetření. Lékař mi řekl, že je operace nutná a že nemám mít strach. 

Jak si se na ni připravovala?
Měla jsem velké obavy. Ošetřující lékař byl ale výborný. Uklidnil mě, vysvětlil mi, co bude následovat a že není nic ztraceno. Jsem mu za to vděčná. V Tbilisi žije jedna z mých dvou dcer se svojí rodinou. Ti za mnou chodili a setkali se i s onkologem, který jim vysvětlil, co mě čeká. Lékaři chtěli udělat obě operce zároveň, já nechtěla.

Jaká měla být ta druhá operace?
Na gynekologickém vyšetření se ukázaly problémy s dělohou. Nakonec mi ji vzali, lékař to doporučil.

U této operace sis nedávala načas?
Tady šlo všechno rychle, během dvou měsíců bylo hotovo. Moje matka měla taky rakovinu, raději jsem souhlasila s tím přijít o orgán, než onemocnět jako ona. Byla moc mladá na to, aby zemřela.

Jaké byly první pocity po operaci, vzpomínáš si?
Necítila jsem žádnou bolest. Zvedla jsem se a šla se projít na chodbu. Uviděla mě sestra, spráskla ruce a fofrem mě poslala zpátky do postele. Zůstala jsem v nemocnici ještě tři dny, než jsem se směla vrátit domů. Když mě přivítali příbuzní, zajímali se, jestli jsem to já, kdo tak vážně stonal. Smáli se, že vypadám líp než oni.

Co je pro tebe v životě na prvním místě?
Zdraví. Abych mohla ještě dlouho žít se svými dětmi a jejich rodinami.

Pro mnohé ženy je tělo hlavním znakem krásy -  kousek ubereš, krása se vytratí…´
Před první operací jsem podepisovala souhlas, že pokud se během operace ukáže jako nezbytné odstranit celé prso, jsem si toho vědoma a nebudu nemocnici za to žalovat. Když jsem se probudila, byla u mě dcera, první, na co jsem se ptala, jestli ho tam pořád mám, nebo mi ho vzali. Chytla mě za ruku a jemně ji k prsu přiložila. Bylo tam!

Co bys vzkázala těm, které se chystají na operaci?
Aby se nebály a šly. Většina z nás má strach, víš. S hodně ženami ve vesnici jsem o tom mluvila, řekla jsem jim, co jsem prožila a že strach sám nic nevyléčí.

Myslíš, že je potřeba zakládat skupiny, kde se setkávají ženy, které prošly operací nebo léčením s těmi, které se na ni připravují?
Určitě. Informace a podpora od těch, které si tím samy prošly, to je moc dobrý nápad. Říkat lidem, že rakovina nerovná se smrt.