27. ledna 2012
Moldavsko
Kišiněv, Moldavsko. Před patnácti lety musela Lena opustit zaměstnání zdravotní sestry v moldavské nemocnici, neboť oddělení, kde pracovala, zaniklo. Téměř ihned se zapojila jako dobrovolnice do projektu Domácí péče, který navazuje na projekt Charity ČR z let 2007 až 2010 a který finančně podporuje Česká rozvojová agentura.
Během týdne Lena navštíví desítku starých, nemocných lidí. Přinese jim léky, převáže obvazy. Vyzvedne různé úřední dokumenty. Vyřídí platby třeba za nájem. Z domova přinese uvařené jídlo. Posedí. Popovídá si. Trpělivě poslouchá a vyslechne si starosti druhých. Stejně jako „její“ pacientky věří v Boha, neboť patří k baptistické církvi. Nikoho nemůže překvapit, když se v hovorech přejde na téma důvěry ve všudypřítomnost a pevnou lásku Boha. Návštěvy většinou končí společnou modlitbou.
Jednou z Leniných pacientek je paní Olja. Cestou k ní Lena vypráví příběh asi sedmdesátileté ženy, která v mládí spadla ze stromu a utrpěla silné krvácení do mozku. Je tedy mentálně narušená a špatně mluví. Před pár lety ji postihla mrtvice, a tak špatně vidí i slyší. Vstup do jejího jednopokojového bytu bez koupelny a zařízené kuchyňky rámuje koridor připomínající chodbu se vstupy spíš do sklepů než lidských obydlí. Dvojité dveře též nejsou důkazem ideálního bydlení.
Olja leží na posteli a poslouchá rádio, které přehlušuje cokoliv uvnitř i venku. Pokoj je velmi skromně zařízený. Za hlavou postele stojí velká dřevěná skříň, u protější zdi druhá postel či gauč a vedle ní z jedné strany skříňka se zakrytým telefonem a z druhé jiná komoda a na ní zakrytá televize. Olja se pomalu posadí, zatímco Lena vypíná řvoucí rádio. Z tašky vyndává chleba a sklenici s obědem, který pro Olju uvařila. Po počátečních rozpacích z návštěvníků se Oljina tvář rozjasňuje úsměvem. I když občas říká slova nesrozumitelně, Lena ji poslouchá a rozumí. Olja energicky a zvesela vypráví. Příběhy plynule začne i ukončí. Povídá podle toho, jaká vzpomínka se zrovna vrátí.
Popisuje kolchoz, kde pracovala s Ukrajinkami a Ruskami, a proto mluví dobře rusky. Vzpomíná na dva zástupce Svědků Jehovových, které vyhodila, neboť ona přece Boha zná a nepotřebuje, aby jí někdo poučoval. Mluví o dvou sestrách, které se zřejmě nechovají tak úplně sestersky, neboť jak později doplnila i Lena, za Oljou často nechodí. Navíc jí vyčítají přepis bytu na cizí osobu mimo rodinu, což by bylo pochopitelné, kdyby Olja zamýšlela sestry vytrestat nebo je naštvat. Bohužel se stala obětí vlastní důvěřivosti v blízkého člověka. Sousedka z domu, kde bydlí, jí přislíbila, že o ni bude pečovat, když jí přepíše svůj byt, který by po Oljině smrti zdědila. Olja smlouvu v dobré víře podepsala. Paní „Dobrodějka“ se opravdu pár dní o Olju starala. Po čase přestala. Olja nyní žije v bytě, který nezdědí nikdo z rodiny, odkázaná na pomoc cizího člověka, Leny.
Jenže Lena už není naštěstí tak cizí. Po společném zazpívání pár modlitebních písní a odříkání modlitby přichází loučení, doprovázené objetím a polibky. Olja pronáší slova, která Lenu nepochybně těší: „Jsi taková moje sestra.“ Pro všechny ostatní pacientky bývá tetou Lenou. Získat titul sestry obvykle znamená hlubší vztah naplněný respektem, důvěrou a nepochybně i láskou. Mezi Oljou a Lenou takový vztah skutečně je. Olja naposledy ve dveřích, kam obtížně dobelhá, Leně vesele zamává na rozloučenou. Zavírá těžké dveře a nejspíš uléhá do postele, aby dala odpočinout svým bolavým nohám.
A Lena? Míří do dalších dvou domů, kde na ni čekají její pacientky, pro které je oporou. I ony mají své neveselé i radostné příhody ze života. S Oljou mají jedno společné. Lenu vítají i vyprovázejí s úsměvem na rtech. Až za tmy se Lena vrací domů k manželovi a synům, kteří její dobrovolnickou práci plně respektují a podporují. I Lenin životní příběh má pár bolestivých šrámů, leč práce pro jiné a její silná víra zjevně dokáží všechny rány zahojit.
Podobně jako Lena působí v domácí péči v Moldavsku i další profesionální sestry a ošetřovatelé, kteří se starají o starší a nemocné lidi buď v denních centrech nebo přímo v jejich domovech. Charita ČR díky finančním prostředkům České rozvojové agentury podporuje četné aktivity denního centra v Kišiněvě. S Asociací Domácí péče v minulosti založila a dále rozvíjela fungování center v Dorotské a Cahulu, která jsou v současné době nezávislé na české pomoci.
