5. srpna 2016
Sýrie
„My vysídlení vždy přicházíme plni zoufalství,“ přiznala Rasha po zaklepání na dveře partnerské organizace Charity ČR, která v Damašku poskytuje humanitární pomoc. Po zapsání na seznam příjemců obdržela pro svoji rodinu to nejpotřebnější a následně svolila k osobní návštěvě.
Humanitárním pracovníkům smutně ukázala, v jakých podmínkách bydlí – v jednom pokoji bez nábytku, s nekrytou vanou a jen několika matracemi a koberci pod moskytiérou. Žije zde se zbytkem rodiny, osmačtyřicetiletým manželem Basselem částečně ochrnutým na levou nohu, který navíc v minulosti podstoupil několik operací zad a nohou, synem Miranem (13 let), Rifatem (12 let) a Anasem (7 let). Dvacetiletá dcera Amena byla zrovna pryč.
Dříve všichni poklidně žili v damašské oblasti Jobar ve vlastním domě, Bassel se živil jako švec a dovedl zabezpečit celou rodinu. Rasha, žena v domácnosti, vychovávala syny. Válka bohužel znemožnila další pobyt ve městě, které začal sužovat hlad, bombardování i obležení. Útěk se stal nejrozumnějším řešením.
Rasha před tím chodila hledat do opuštěných budov rýži nebo suchý chléb. Po umytí a vysušení se potraviny staly znovu poživatelnými. „Ale i trpělivost má své meze,“ vysvětlil Bassel, který se nakonec s rodinou rozhodl pro útěk přes oblasti kontrolované Islámským státem. V jedné z vesnic po cestě zajali Bassela. Rasha odmítla pokračovat bez manžela, a proto raději podstoupila veřejné ponížení, kdy vojákům musela políbit ruce. Slíbili, že pak muže pustí. „Udělala jsem to pro něj i pro naše děti. Hned poté jsme utekli. Pronajali jsme si tento bezútěšný pokoj a již zde bydlíme dva a půl roku.“ Rodinu ale čekala další zkouška, tentokrát v podobě odmítnutí společností, složitostí s hledáním zaměstnání a nutností se přizpůsobit místním podmínkám.
Bassel vysvětlil: „Chodím o holi, pracovat mohu jen vsedě, těžko jsem hledal nějakou práci.“ Nyní dělá v ševcovské dílně a z platu pokryje nájem. Rasha většinu dne šije, aby zajistila jídlo a léky. „Válka mi zničila dům, znemožnila mým dětem chodit do školy a zahubila mé sny. Učinila ale ze mě silnou ženu, která pracuje pro své děti a pro to, aby jim alespoň částečně vrátila dětství.“ Miran i Rifat ztratili ve škole dva ročníky, rodičům se ale po dlouhé snaze konečně podařilo je do lavic vrátit.
„Nerad mluvím, raději si hraju,“ odbyl při návštěvě charitní pracovníky Miran, na kterém lze známky války číst více než dobře. Rifat nemluví vůbec a Anas po celou dobu zůstal v matčině náruči.
Naštěstí se život rodiny postupně zlepšuje. Rasha se snaží zkrášlit jejich příbytek – například ozdobením stěn zelenými listy. Začala také hledat různé organizace, které by mohly pomoci, včetně partnera Charity ČR. Obdržené oblečení si nechává jako dárek pro děti. „Ceny oblečení se vyšplhaly vysoko. Mohla bych koupit nové kalhoty, jen pokud bych neutrácela za jídlo a za léky. Děkuju proto Bohu i vám za projevenou štědrost,“ nechala se slyšet Rasha, čímž uzavřela vyprávění o své rodině.
Jména v článku byla změněna kvůli bezpečnosti.
Charita ČR poskytuje humanitární pomoc v Sýrii ve dvou oblastech – v okolí Damašku a v severosyrské provincii Idleb, a to díky finanční podpoře Ministerstva zahraničí České republiky.
