28. listopadu 2022
Aktuality
Každý člověk si zaslouží žít důstojně. Lidé s postižením, kteří žijí ve velkých ústavech, ale často čelí porušování svých práv i zanedbávání individuálních potřeb a přání. V Gruzii zajišťujeme přesun dospělých osob s postižením z velkých ústavů do domovů rodinného typu s pečovatelskou službou. Na deinstitucionalizaci spolupracujeme s gruzínským ministerstvem zdravotnictví za finanční podpory České rozvojové agentury.
O důležitosti přesunu péče o osoby s postižením z velkých ústavů do domácí péče či do komunitního bydlení jsme hovořili s Maguli Shagashvili, odbornicí Charity Česká republika na deinstitucionalizaci a Tamar Kurtanidze, projektovou manažerkou Charity v Gruzii.
Proces takzvané deinstitucionalizace, tedy přesunu od ústavní (institucionální) péče o osoby se zdravotním postižením k péči poskytované v přirozeném prostředí, začal v Gruzii už v 90. letech minulého století. Tehdy se ale týkal zejména dětí, konkrétně šlo o doporučení Výboru pro práva dítěte OSN na zahájení deinstitucionalizace. Co bylo zlomovým bodem pro zavedení podobné změny pro dospělé osoby se zdravotním postižením?
V roce 2013 byla v Gruzii ratifikována Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, kde jedním z důležitých bodů je podpora samostatného života osob se zdravotním postižením. Zmíněný text říká, že osoba se zdravotním postižením by měla žít v komunitě a měla by si vybrat, kde a s kým bude žít. To je koncept nezávislého života.
Zajištění přechodu od ústavní péče k péči v přirozeném prostředí pro dospělé osoby se stalo pro Gruzii prioritou a stát v tomto ohledu potřeboval partnera, který by nejen vytvářel služby, ale také spolupracoval na politické úrovni. Charita Česká republika se stala zásadním partnerem gruzínského státu a společně jsme vypracovali strategii, která vede k úplné transformaci sociální péče v zemi. Pokud to shrneme, šlo nám o to, aby se dospělí lidé s postižením, kteří mají vlastní bydlení, mohli vrátit do svých domovů, s tím, že jejich rodiny či opatrovníci by dostali odpovídající podporu. Pokud bydlení nemají, stát by pro ně měl vytvořit adekvátní náhradní bydlení. Ne ve velkých ústavech, ale v domovech rodinného typu s pečovatelskou službou. A právě to jim Charita Česká republika poskytuje.
Můžete přiblížit, jak konkrétně Charita pomáhá Gruzii v odklonu od ústavní péče?
Na začátku našich snah o deinstitucionalizaci bylo nejdůležitější nejprve zhodnotit situaci lidí žijících ve velkých ústavech ve městech Dušeti a Martkopi. Zajímalo nás, jaké mají tito lidé zájmy, potřeby i přání. Dali jsme dohromady tým odborníků složený z psychologů, ergoterapeutů, sociálních pracovníků, lékařů a psychiatrů. Tento tým komunikoval jak s pracovníky zmíněných institucí, tak se samotnými lidmi s postižením. Pro nás bylo zásadní pochopit, jaký mají k připravovaným změnám postoj ti, kterých se to týká.
Bohužel mnoho z těchto lidí přišlo do ústavů například přímo z azylových domů, a to ne kvůli ekonomickým problémům v rodině, ale kvůli stigmatizaci. Proto bylo nutné se na celý proces deinstitucionalizace podívat jejich pohledem.
K čemu jste při této práci došli?
S gruzínským ministerstvem zdravotnictví a Státní agenturou pro zdravotní péči jsme začali pracovat na strategii deinstitucionalizace a akčním plánu. Po rozhovorech s lidmi se zdravotním postižením a s organizacemi, které se věnují jejich péči, jsme došli mimo jiné k závěru, že naše práce by měla vést nejen k deinstitucionalizaci, ale také k podpoře samostatného života pro lidi s postižením.
Co si pod tím můžeme představit?
Zmiňovaná strategie, která se stala výsledkem naší dlouhodobé práce, zdůrazňuje především prevenci institucionalizace. Tedy snahu o to, aby děti i dospělí nebyli do ústavů vůbec umisťováni.
Naším cílem bylo upozornit na to, jakou podporu děti a dospělí s postižením a jejich rodiny potřebují, aby o ně bylo možné pečovat v domácích podmínkách. Vznikly takzvané podpůrné služby, pro děti jde například o rané intervence či denní stacionáře, pro dospělé pak třeba o služby osobní asistence. Lidé s postižením potřebují znát svá práva a vědět, že se mohou sami rozhodovat či vzdělávat.
Co když ale lidé s postižením nemohou být z nejrůznějších důvodů v rodinném prostředí?
V takovém případě je důležité, aby měl člověk na výběr z různých služeb. Vítanou alternativou velkých ústavů jsou komunitní centra rodinného typu, ve kterých mají klienti zajištěnou veškerou potřebnou péči a zároveň jsou respektována jejich individuální přání. Právě taková centra pomáhá Charita v Gruzii otevřít díky finanční podpoře České rozvojové agentury. Dohromady zajistíme bydlení pro 112 lidí s postižením v šesti rodinných domech.
U deinstitucionalizace je navíc důležité si uvědomit, že nejde pouze o fyzický přesun klientů z velkých ústavů do alternativních sociálních služeb, ale že se jedná o zásadní společenskou transformaci - zahájení nového života a respektování práv osob se zdravotním postižením, stejně jako o systémové změny. Tento proces vyžaduje také ochotu každého občana lépe pochopit negativní stránky existence velkých ústavů a podpořit práva lidí s postižením, aby se stali plnohodnotnými členy společnosti.
Máme radost, že se nám podařilo podniknout důležité kroky k deinstitucionalizaci dospělých osob se zdravotním postižením v Gruzii.
Tento materiál vznikl v rámci projektu financovaného v rámci oficiální rozvojové pomoci České republiky a realizovaného díky partnerství mezi Českou rozvojovou agenturou a Charitou Česká republika.
