17. března 2022
Aktuality
Rjabyč Ljudmyla Mykolajivna z města Rovno (Rivne), centra volyňských Čechů, utekla s vnukem z bombardované Ukrajiny. Během cesty uvízli na hranicích uprostřed lesů. Po příjezdu do Prahy se ubytovala v charitním hotelu Marianeum. Přečtěte si, proč válce nechtěla věřit a co ji přimělo odjet.
Ljudmylo, jaké bylo vaše zaměstnání, než jste odjela z Ukrajiny?
Už jsem babička, je mi 66 let. Ale před důchodem jsem pracovala v sektoru služeb.
Popište den, když jste se dozvěděla o ruské invazi na Ukrajinu.
O invazi Ruska se mluvilo hodně. Média psala, že Putin stahuje vojáky k hranicím. Jak v televizi, tak na internetu kolovaly zprávy o tom, že by nás měli napadnout. Nikdo ale nevěděl kdy a ani tomu nevěřil. Lidé si říkali, že by to byla nesmyslná válka. Proto se věnovali svým záležitostem.
A pak 24. února rozstříleli město Rovno, ze kterého pocházím. V šest hodin ráno začalo bombardování a s tím i invaze. Střílelo se na vojenské objekty v našem městě, na vojenské základny, sklady, čerpací stanice a další strategické objekty. Když jsme uslyšeli výbuchy, v tu chvíli jsme uvěřili.
Mysleli jsme, že k válce nedojde: ani jsme nevěděli, kde jsou úkryty
Co jste v prvních chvílích dělali?
Lidé pochopitelně panikařili. Věřili jsme, že válka nakonec nebude. Byl to bratrský lid, sousední stát, se kterým jsme toho spolu tolik zažili. Nebyly důvody k tomu, aby nás napadli. Úkryty ještě nebyly připravené a ani jsme nevěděli, kde jsou. To jsme se dozvěděli až po pár dnech. Často zněl vzdušný poplach, takže lidé přes den běhali a v noci seděli ve sklepech a v úkrytech.
Jaké byly vaše pocity, když jste si uvědomila, že začala válka?
Cítila jsem opravdu velký strach. A pocit zrady, že je to zbytečná válka jednoho nerozumného člověka. Jsme ve své zemi, nikoho nenapadáme, o nic se neprosíme a oni nás sem přišli zabíjet.
Na začátku války jsme se v našem městě spřátelili jako nikdy
Proč jste se rozhodla odjet?
Lidé okolo psali, že je potřeba odjet. Řešilo se to třeba na sociálních sítích ve skupině našeho města nebo v chatu s obyvateli našeho domu. Za čtyři dny války jsme se spřátelili jako nikdy. Jeden druhému začal pomáhat, psali jsme si, že je potřeba odvézt děti a staré lidi, kteří odjet zvládnou. Navíc mám v Čechách velmi dobré známé, se kterými se přátelíme už mnoho let. Měli o nás starost a řekli, že bychom s vnukem měli pryč. A tak jsme se rozhodli.
Takže jste neodjela sama, vzala jste s sebou dítě?
Ano, odjela jsem s vnukem. Děti odváželi všichni. Před hranicemi byla dlouhá kolona, nikdy jsem neviděla tolik mladých rodin na jednom místě. Ale muži zůstávali na hranicích a vraceli se zpátky. I mně na Ukrajině zůstala rodina i manžel. Oni nemůžou a ani nechtějí odjet. Je to pro mě velmi náročné. Celou cestu jsem plakala, protože mi tam zůstal domov, který jsem nechtěla opustit.
Jak jste se dostala z hranic do Česka?
Do Lvova jsme dojeli sami pronajatým autem, je to asi jen hodina a půl. Všichni byli moc hodní. Pokud někdo měl peníze na zaplacení, zaplatil, pokud ne, nic se nedělo. Tak či tak ho někdo odvezl, protože je válka a všichni to chápou. Ve Lvově na nás už čekali čeští přátelé.
Na hranicích jsme stáli čtyři dny, okolo byl jen les. Pomáhali nám dobrovolníci
Měli jste cestou nějaké problémy?
Ne, nebyly prakticky žádné problémy. Jen na hranicích byly velké fronty, stáli jsme čtyři dny.
Byla na hranicích nějaká humanitární pomoc?
Ano, hodně nám pomáhali. Dávali nám najíst, protože fronta byla velmi dlouhá a nic tam nebylo, z obou stran jen les. Dobrovolníci nám nosili jídlo, čaj a teplé deky. Jsem jim moc vděčná. Pomáhali všem lidem v koloně a potom ještě na hranici.
Jakou jste měli cestu po překročení hranic?
Vše bylo v pořádku. Stihli jsme přejít hranice před tím, než začali střílet na Lvov. Měla jsem velkou starost o lidi, kteří ještě zůstali v té koloně. Myslím si, že přes hraniční přechod pouští lidi velmi pomalu, za takové situace by to mělo být rychlejší.
Zůstala bych, kdybych neměla zodpovědnost za vnuka
A kdy jste přijeli do Prahy?
Včera v noci. Hned jsme se ubytovali tady v hotelu. Přátelé řekli, že to tu bude bezpečné a dobré.
V tuto chvíli je velmi těžké mluvit o nějakých výhledech, ale plánujete se vrátit domů?
Pokud se bude kam vrátit, samozřejmě se vrátím. Zůstala tam polovina mé rodiny.
A plánují jiní vaši známí a rodina jet sem?
Je opravdu moc lidí, kteří tam chtějí zůstat. Kdybych se neměla postarat o vnuka, zůstala bych tam taky. Ale je to velmi těžké. Dneska Putin zaútočil na nás, ale kde je záruka, že nezaútočí jinde, až se vše trochu uklidní? Nikdo ho nemůže zastavit, protože všem hrozí jadernými zbraněmi. Myslím si, že je to neadekvátní člověk.
Přečtěte si také rozhovor s uprchlicí Alyonou, které válka vzala život, jaký doposud znala. Případně podpořte naši pomoc ukrajinským uprchlíkům. Více informací o online dárcovství najdete tady.
