3. října 2022
Aktuality
Tatiana a Alexander jsou oba sluchově postižení. Být uprchlíkem je těžké za každé situace, být uprchlíkem se sluchovým postižením je ještě obtížnější. Tatiana a Alexander neslyší sirény, nemohou jednoduše komunikovat na útěku a nerozumí tomu, co se kolem nich děje. V Moldavsku našli bezpečné útočiště a snaží se o návrat k normálnímu životu.
Cesta do bezpečí
Tatiana a Alexander pocházejí z ukrajinského Nikopole. Jsou neslyšící a dorozumívají se znakovou řečí. Svět vnímají pouze prostřednictvím toho, co vidí a cítí. Když začala válka na Ukrajině, Tatiana a Alexander pracovali v Rusku. Z rozhovorů se svými známými pochopili, že situace na Ukrajině je vážná. Strach z pronásledování kvůli tomu, že jsou Ukrajinci, je přiměl opustit Rusko.
Protože se na cestu vydali rychle, neměli s sebou důležité doklady totožnosti. Cesta do bezpečí jim proto trvala dva měsíce. „Do Moldavska jsme dorazili přes Lotyšsko, Litvu, Polsko, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Měli jsme možnost zůstat v Evropské unii, ale chtěli jsme být co nejblíže Ukrajině,“ přibližuje Tatiana.
V Moldavsku našla rodina útočiště v jednom z uprchlických center v Greblești v okrese Strășeni. Brzy si oddechli, že jsou konečně v bezpečí a že kolem nich panuje klid: „Nevíme, jak válka zní, ale vidíme, jak je ničivá. Můžeme to vyčíst z tváří lidí a chápeme, že mír nastává tehdy, když jsou tváře lidí klidné. Pro nás klid a mír znamená, když náš malý syn Egor zdraví lidi kolem s úsměvem na tváři a oni mu úsměv oplácejí. Mír je, když se naše dítě hlasitě směje, protože i když ho neslyšíme, vidíme, jak se mu rozzáří tvář,“ říká Tatiana.
Ukrajina není bezpečným místem pro sluchově postižené
Tatiana a Alexander by se rádi vrátili domů do Nikopole, ale jejich sluchové postižení by je vystavilo mnoha nebezpečím. „Neslyšeli bychom sirény ani výbuchy. Možná bychom se jednoho rána probudili s rozbitými okny a rozbitými dveřmi. Těžko bychom se teď vraceli na Ukrajinu... Nebyli bychom schopni ochránit naše dítě před bombami, které by mohly spadnout. Prozatím jsme se rozhodli zůstat v Moldavsku, kde je mír, a pokusit se o návrat k normálnímu životu," říká Tatiana.
Alexander dříve pracoval jako zedník a snažil se vydělávat na živobytí i během cesty do bezpečí. Zpočátku pracoval jako zedník na jednodenních šichtách v okolních vesnicích a se zaměstnavateli komunikoval psaním vzkazů na papír. Tato práce však byla sporadická a mnoho lidí nechtělo kvůli komunikační bariéře zaměstnat osobu se sluchovým postižením. Rodina proto během cesty do Moldavska rychle utratila své úspory.
„Nedostatek peněz nás tížil. Finanční podpora, kterou nám nabídla Charita Česká republika, pro nás byla jako závan čerstvého vzduchu. Pomohla nám pokrýt základní potřeby a navíc mi umožnila odjet za prací do Rumunska, protože vím, že moje rodina je v bezpečí," říká dnes Alexander.
Svatební zvony zvoní
Život Tatiany a Alexandra se pomalu vrací do normálu. Jejich dvouletý syn Egor nastoupil do mateřské školy. Tatiana nadále dostává finanční podporu z humanitárních fondů EU, kterou využívá na základní potřeby, zatímco šetří peníze, které vydělává Alexander. Budou se totiž brzy brát. Přípravy na svatbu již začaly. Tatiana shání svatební šaty a Alexander má na starosti shánění snubních prstenů.
Okamžitá peněžní pomoc je součástí projektu na pomoc ukrajinským uprchlíkům v Moldavsku, který financuje Generální ředitelství pro evropskou civilní ochranu a operace humanitární pomoci (DG ECHO).
