14. května 2021
Aktuality
Pracovat v oblasti humanitární pomoci není pro ženu nijak snadné. Obzvláště pak v Iráku, zemi, kde se jen 15 procent žen uplatňuje na pracovním trhu. To je jeden z nejnižších podílů v zaměstnanosti žen po celém světě. Povídali jsme si s Jwan Najeeb Behnam, která pracuje v Charitě Česká republika v Iráku jako pracovnice podpory budování živobytí v oblasti Ninive. Podělila se s námi o svoji zkušenost z práce ženy v neziskovém sektoru.
V oblasti poskytování humanitární pomoci se pohybujete už několik let. Proč jste si vybrala zrovna tohle zaměření?
Dřív jsem bydlela v Karakoši v Ninivské nížině, ale stejně jako většina ostatních obyvatel i já jsem musela z oblasti po útocích samozvaného Islámského státu v roce 2014 utéct. Když jsme se o tři roky později konečně mohli vrátit zase domů, bylo moje rodné město takřka srovnané se zemí a vyhlášeno za oblast katastrofy.
Přidala jsem se tedy k postupně k několika humanitárním organizacím, abych pomohla s obnovou svojí země, která to nutně potřebovala. Toužila jsem po tom, aby byl Karakoš zase stejným městem jako před příchodem Islámského státu a válkou, kterou s sebou jeho stoupenci přinesli.
Nejprve jsem se v roce 2017, kdy jsme se vrátili domů, zapojila jako dobrovolník. Teď už v humanitární pomoci pracuji přes pět let, a tak jsem se, i když jen malou měrou, podílela na tom, aby se lidé měli kam vracet a podařilo se jim obnovit svoje životy.
Jaké to je být humanitární pracovnicí v Iráku? Dokážu si představit, že ženy na téhle pozici se musí potýkat s řadou komplikací.
Když mám být upřímná, tak to opravdu není vůbec snadné zastávat roli humanitární pracovnice v Iráku, protože tady stále narážíte na místní zvyky a tradice, které od žen očekávají, že zůstanou doma a budou se starat o děti a domácnost. Potkat v téhle oblasti nějakou ženu byla ještě poměrně nedávno docela vzácnost, ale situace, ve které jsme se ocitli po válce, hodně změnila a v humanitární oblasti pracuje stále více žen. Jsem moc ráda, že mám rodinu a manžela, kteří mě podporují.
Co vás na téhle práci nejvíc baví?
Nejraději pracuji přímo lidmi v terénu, například při organizaci různých školení, protože jsem tak mnohem blíž lidem, kteří potřebují pomoc, a lépe chápu jejich potřeby. Zároveň se díky svojí práci učím každý den nové věci a taky pracuji ve skvělém týmu, kde se navzájem podporujeme a pomáháme si.
Jak velkou roli podle vás hrají humanitární organizace a pracovníci v Iráku? Má jejich činnost nějaký hmatatelný dopad na situaci v zemi?
Samozřejmě. Věci se hodně mění a všechny změny vidím z první ruky. Humanitární pracovníci hrají v poskytování pomoci klíčovou roli, protože pomáhají lidem, kteří byli zasaženi válkou a pomoc nutně potřebují. Jsou s nimi v přímém kontaktu a rozumí jejich potřebám i potřebám celého regionu.
Když došlo k příměří, byly to právě nevládní organizace, kdo dokázal obnovit zničené domy, nemocnice, školy a vůbec veškerou infrastrukturu, abychom se mohli vrátit domů. Zajišťují služby, vytváří pracovní místa… Nevládní organizace sehráli a stále sehrávají v životě lidí, kteří se vracejí do svých domovů v Iráku, klíčovou roli. Bez jejich pomoci a práci na odstraňování následků války, by se utrpení lidí nijak nezmírnilo.
Říkala jste, že se každý den učíte něco nového, jak se vaše schopnosti prací v humanitární oblasti rozšířily?
Když jsem začala pracovat pro Charitu, potřebovala jsem cestovat do Nimrudu, ale nemohla jsem jezdit autem. Musela jsem nejdříve získat řidičský průkaz, abych mohla oblast navštěvovat, podepsat s lidmi, kterým pomáháme, smlouvy. Významně se zlepšily i moje vyjednávací schopnosti, které jsem se v Charitě naučila, abych mohla řešit různé situace v komunitách, kde pomáháme.
I když se nepochybně jedná o hodně náročnou práci, zdá se, že vás hodně baví.
To máte pravdu. A ráda bych dodala odvahu všem, kteří by rádi v oblasti humanitární pomoci pracovali, především ženám a dívkám, aby se nebáli a přidali se k nám. Humanitární pomoc, která vychází ze srdce, je velmi naplňující!
Jwan Najeeb Behnam pochází z Karakoše, města v Ninivské nížině v Iráku. Jde o místo, kde vyrostla a žila až do doby, než ji z domova vyhnala válka a Islámský stát. Poté, co se vrátila domů, zapojila se do činnosti humanitárních organizací a nyní pracuje pro Charitu Česká republika v Iráku jako pracovnice podpory budování živobytí v irácké oblasti Ninive. V roce 2009 úspěšně dokončila studium na Fakultě tělesné výchovy. Je vdaná a má 13letou dceru a 11letého syna.
