24. března 2023
Aktuality
Jakub Líčka, generální sekretář Charity Česká republika se nedávno vrátil z rozsáhlé cesty po Ukrajině. Kromě západních částí země navštívil také Charkov, Záporoží či městečko Buča a dostal se až do bezprostřední blízkosti fronty. S Jakubem Líčkou jsme si povídali o tom, jakými dojmy ze země odjíždí a jak se Ukrajina za rok války proměnila.
V nedávné době jste se vrátil z rozsáhlé cesty po Ukrajině. S jakými dojmy jste z Ukrajiny odjížděl?
To je těžká otázka. Napříč Ukrajinou jsme projeli různá místa, včetně oblastí v bezprostřední blízkosti fronty, a mé dojmy z jednotlivých oblastí se pochopitelně různí. Hlavním cílem naší cesty bylo osobně podpořit naše tamní charitní partnery a dát jim jasně najevo, že jsme s nimi a nezapomínáme na ně. Zároveň jsme se chtěli přesvědčit, jak se podařilo zajistit efektivní využití stovek generátorů a plynových kamen, které jsme na Ukrajinu zaslali v rámci sbírky Světlo a teplo pro Ukrajinu, kterou iniciovala Arcidiecézní Charita Olomouc.
Moc mě potěšilo vidět, že dodávka jak generátorů, tak plynových kamen měla opravdu velký význam a že efektivně slouží potřebným napříč zemí. Odvážel jsem si i pozitivní dojem ze setkání s našimi partnery, charitními pracovníky i obyčejnými lidmi, kterým Charita pomohla. Dodalo mi to nové ujištění, že naše pomoc má skutečně zásadní význam a je nutné v ní neustávat.
Jak momentálně vypadá situace na Ukrajině? Válku v zemi sledujeme takřka v přímém přenosu již více než rok, přesto asi není pro mnoho lidí snadné si představit, jak to na Ukrajině konkrétně vypadá, jak vypadá každodenní život ….
Z toho, co člověk vnímá skrz média, by se mohlo zdát, že jakmile překročíte hranice Ukrajiny, ocitnete se na frontové linii. Tak to ale naštěstí v tuto chvíli není. Třeba na cestě ze Lvova do Kyjeva, kudy jsme jeli, může člověk takřka nabýt dojmu, že se pohybuje v zemi, kde vládne mír. Silnice je v pořádku, cestou je řada běžných pump, kde si můžete natankovat či koupit občerstvení …. Jenže tenhle obraz je naprosto zkreslující. Válka krutě zasáhla každého jednotlivého obyvatele celé země. Zní to cynicky, ale i ve válce se nakonec lidé musí naučit nějak žít a Ukrajinci dělají, co je v jejich silách, aby mohli žít co nejvíce normální život.
Ukrajina je obrovská země. Válka sice dopadá na celou zemi, s nepochybně větší silou se však dotýká obyvatel východní a jižní Ukrajiny. Dá se nějak porovnat situace v různých částech země?
Obraz války je na Ukrajině hodně širokospektrý. Jeden z obrazů je vizuální, je to něco, co v lidech vyvolává okamžité emoce, nebo spíš koktejl často protichůdných emocí. Například v Záporoží jsme stáli před rozbombardovaným panelákem, kterému chyběla přední stěna, a ven tak koukaly jednotlivé kuchyně, obýváky, ložnice … Přímo před tímto dome byl zároveň malý pomníček s plyšovými hračkami, který připomíná památku 13 dětí, které tam v důsledku útoku ruské rakety zahynuly. A přitom hned vedle je takové to nám známé klasické sídlištní hřiště, kde si hrají děti, jako by žádná válka nebyla a tragédie, která se odehrála jen pár metrů odsud, se nikdy nestala. Když se nad tím člověk zamyslí, je to naprosto šílené. Tohle je jeden z mnoha syrových obrazů války. V Charkově jsme zase navštívili sídliště, podobou a velikostí odhadem jako pražský Chodov. Mnoho paneláků je vybombardovaných a vy si připadáte jako ve městě duchů. Jediný náznak života připomínají zvuky stavebních strojů, které pracují na opravě některých z mnoha zničených domů, školek …
Válka má ale i jiné než syrové obrazy destrukce a zmaru.
Naprosto. Když například jedete napříč Ukrajinou, projíždíte nespočet měst a vesnic a i z auta je vidět celá řada hřbitovů. Snad ve všech obcích, kudy jsme projížděli, jsme na hřbitovech viděli mnoho čerstvých hrobů s ukrajinskými vlajkami. Je to takový tichý důkaz toho, že se válka netýká jen oblastí na východě a jihu země, ale že napřímo zasáhla celou Ukrajinu. Odhaduje se, že ve válce za poslední rok zahynulo kolem stovky tisíc ukrajinských vojáků, a to napříč z celé země. Ve vnímání jde ale pořád jenom o číslo, které nemusí být snadné si představit. Když ale projíždíte Ukrajinou a všude vidíte ty čerstvé vlajky a víte, že to všechno byli převážně mladí muži, dolehne na vás zvláštní tíha a smutek.
Vaše cesta vedla napříč Ukrajinou. Jaká všechna místa jste navštívili?
Mířili jsme především na východ a jih Ukrajiny, západní částí jsme více méně jen projeli. Navštívili jsme ale i Kyjev a okolí včetně městečka Buča. Na jihu a východě jsme krom Charkova a Dnipru zamířili také do Záporoží. Tam jsme se potkali s našimi partnerskými Charitami, jak se samotnou záporožskou Charitou, tak s Charitou Mariupol, která se do města evakuovala během prvních týdnů války.
Dostali jsme se ale ještě dál blíže frontě do obce Novohrodivka, která leží za Pokrovskem směrem na Doněck. Odtamtud je to na frontovou linii zhruba 20 kilometrů a dopady války jsou tam pochopitelně cítit mnohem intenzivněji. Stejně tak jako například v Charkově, kam jsme se také vydali a kde je válka vidět na každém kroku. To, co člověk vidí a zažívá je jedna věc, za vším jsou ale desítky, stovky tisíc jednotlivých příběhů, které člověka velmi zasáhnou.
Vzpomenete si na některý konkrétní, který vás osobně zasáhl?
V Záporoží jsme navštívili bývalý hotel, který nyní slouží jako ubytovna pro ty, kteří museli uprchnout z Mariupolu. Potkal jsem se tam s takřka imobilní nemocnou 91letou paní a její dcerou, rovněž již v důchodu, které se evakuovaly z Mariupolu krátce po začátku invaze. Situace byla tenkrát nesmírně složitá a dostat se z města skrze oficiální humanitární koridory se jim jako téměř všem ostatním opakovaně nedařilo, protože docházelo k jejich ostřelování. Nakonec se jim podařilo dostat do bezpečí vlastními silami autem. Ale cesta, která by se za normálních okolností dala zvládnout za necelé tři hodiny, jim zabrala tři dny. Absolvovat tohle v tak pokročilém věku, ve stavu, kdy je pro vás již složité chápat, co přesně se kolem děje a proč, ve věku, kdy chcete už jen v klidu užít zbývající čas, který je vám dán …. Pohled na tuto paní a seznámení se s jejím příběhem mě osobně opravdu zasáhl. A bohužel podobných smutných příběhů jsou tisíce a tisíce. To je šílené.
Člověk by si řekl, že jde vlastně o pozitivní příběh. Dostaly se přeci na rozdíl od mnoha jiných nakonec do bezpečí …
Pro nás je opravdu velmi těžké až nemožné si představit, co Ukrajinci prožívají. U Kyjeva jsem se seznámil s paní, která původně uprchla do Česka. Přestože se u nás měla dobře a zdánlivě jí nic nechybělo, vrátila se nakonec, jakmile to bylo možné, zpátky na Ukrajinu. Prý si nikdy nedokázala představit, jak moc miluje Ukrajinu, dokud nebyla nucená ji opustit. Z našeho pohledu se může zdát, že když už se člověk dostane do bezpečí, ať na Ukrajině nebo za hranice země, má vyhráno. To je ale obrovská iluze. Ten velikánský stres, který lidé zažívají, i když jsou v bezpečí, je nepředstavitelný. Manžel i syn téhle paní zůstali na Ukrajině, neustále čekala, kdy bude syn povolán do armády, přemítala, co se stalo s jejich domovem, jak to všechno dopadne …. a do toho samozřejmě celý kontext války. I když se nakonec vrátila domů do svého neponičeného domku, manžel a syn jsou naživu a zdánlivě je všechno v pořádku, stres, kterým si prošla, si s sebou ponese do konce života.
Válka probíhá již více než rok. Dokážete porovnat, jak se situace během roku války proměnila?
Rozdíly jsou patrné například při jízdě po Ukrajině. Dostat se před rokem ze Lvova do Charkova byla otázka několika dní, cestou člověk narazil na násobně více check-pointů než v současné době. Zároveň fungovaly různé skupiny domobrany při vjezdech do vesnic a podobně, kontrola pohybu lidí byla mnohem důslednější. V počátcích války také získala zbraně řada lidí, kteří s nimi měli jen minimální zkušenost. Všude panovala extrémní nervozita, nebylo jasné, kdo je kdo; kdo je špión, kdo je nasazený Ruskem, kdo je běžný občan. To pochopitelně vytvářelo nebezpečné situace. Dneska je situace jiná už jen v tom, že si lidé na život ve válce museli do jisté míry zvyknout, věci získaly jistý řád. Samozřejmě samotná válka se vyvíjí jinak než v prvních týdnech a odehrává se dominantně na frontách.
I přesto, že konec války je bohužel zatím v nedohlednu, probíhá na řadě míst již obnova. Zničené infrastruktury. Je to něco, na co jste při cestě po Ukrajině také narazil?
Záleží nepochybně na konkrétní oblasti. Čím blíže frontě a čím zničenější daná oblast či obec je, o to méně je vidět nějakou snahu o obnovu. Je to dané nepochybně tím, že na řadu míst se lidé zatím nevrátili, protože je to v daném místě příliš složité, zároveň jsou oblasti, kde existuje stále poměrně velká obava z toho, že se válka může vrátit, jako je to například v Charkově. Takže ano, i na východě jsou oblasti, kde probíhají opatrné rekonstrukce, ale lidé zde spíše vyčkávají. Zatímco například v Buči, kde bylo poničeno mnoho domů, jsou všudypřítomné rekonstrukce v plném proudu a obec se pomalu navrací k životu. Stojí za tím nepochybně také důvěra, že do Kyjeva už se válka nevrátí a že se vyplatí v daném místě už nyní do oprav investovat.
Lidem zasaženým válkou pomáhá na Ukrajině i Charita Česká republika. Jak konkrétně tato pomoc vypadá?
Naše oddělení zahraniční pomoci se věnuje především podpoře lidí, kteří museli před válkou uprchnout ze svých domovů. Na západě Ukrajiny jsme školili psychology a sociální pracovníky v poskytování krizové intervence, zajišťovali základní potřeby vysídlených lidí, ale také rekonstruujeme hromadná ubytování a stavíme modulární domky. Pomoc poskytují díky partnerstvím s lokálními Charitami na Ukrajině i naše arcidiecézní a diecézní Charity. Věnují se jednak projektům, na kterých pracovali již před válkou. Zároveň ale i oni pomáhají vnitřně vysídleným lidem se zajištěním základních i dlouhodobějších potřeb. Místní Charity na Ukrajině zajišťují ubytování, materiální pomoc, podporují ale vysídlené lidi i v hledání zaměstnání či zajišťování vzdělávání pro děti. V řadě míst zprostředkovávají zdravotní a psychologickou péči či provozují dětská centra, kde probíhají pro děti vzdělávací i volnočasové aktivity. Je nepochybné, že naši pomoc budou lidé na Ukrajině potřebovat mnoho let. Děkujeme všem dárcům, kteří nám v zemi pomáhají pomáhat.
