13. září 2022
Aktuality
Uljana Popova je psycholožka, která již více než čtyři roky pracuje pro Charitu Ukrajina. Od začátku války se její práce zcela proměnila. Pomáhá lidem, které válka vyhnala z jejich domovů do bezpečnějších částí Ukrajiny, překonat válečné hrůzy a začít fungovat v nové realitě. Pomáhá jim naučit se žít normální život ve stínu války. Charita Česká republika poskytuje psychologický výcvik odborníkům, jako je Uljana.
Odborníci z České republiky přijeli na Ukrajinu, aby se podělili o své zkušenosti, jak pomáhat lidem, kteří prožívají obrovské trauma nebo hlubokou ztrátu. Další důležitou oblastí, na kterou se v rámci školení zaměřili, je péče psychologů o sebe sama; jak zvládnout tolik smutku a přitom být stále schopen pomáhat druhým. S Uljanou jsme hovořili o jejích zkušenostech s podporou lidí prchajících z válečných oblastí Ukrajiny.
Jako psycholožka pracujete již řadu let. Jak válka změnila vaši práci?
Je to pro mě samozřejmě nová zkušenost. Než válka naplno vypukla, s lidmi, kteří museli uprchnout z domova do bezpečnějších částí země, jsem nepracovala. (Ukrajina se s vnitřně vysídlenými lidmi potýká už osm let, od roku 2014, kdy začala ruská agrese proti Ukrajině). Úzkost a obavy, se kterými za mnou lidé nyní přicházejí, jsou jiné, a všichni se učíme, jak se s nimi vypořádat.
Kdy lidé potřebovali vaši pomoc více: na začátku války, nebo nyní, po půl roce?
Na začátku války za námi chodilo jen velmi málo lidí, kteří hledali psychologickou podporu. Tehdy byli lidé, kteří museli opustit své domovy, v obrovském šoku a stresu. Museli se postarat o takové základní potřeby, jako je jídlo a bydlení. Především se potřebovali cítit v bezpečí, tedy že jim nehrozí bezprostřední ohrožení života. Jakmile lidé utekli z nebezpečného místa, starali se hlavně o to, aby našli místo na přespání a něco k jídlu. To, jak se cítili, pro ně nebylo v danou chvíli tak důležité.
Po dvou až třech měsících začali lidé cítit, že je něco bolí na srdci. Něco je tížilo. Něco s nimi nebylo v pořádku. A právě to je chvíle, kdy jsou lidé připraveni si s někým promluvit. Takže pokud mluvíme o prvních dvou nebo třech měsících, lidí, kteří hledali psychologickou podporu, nebylo mnoho. Na mě se obracel tak jeden nebo dva denně. Nyní je to klidně 10 až 15 lidí každý den. Takže je jich mnohem víc.
Pro člověka zvenčí je velmi těžké si představit, jakou bolest lidé, které válka vyhnala z domovů, zažívají. Dokázala byste přiblížit, co prožívají?
Je to bolest ze ztráty. Lidé ztratili někoho, koho znali, koho milovali, nebo dokonce členy své rodiny. Je to velmi bolestné. Opravdu nevědí, co mají dělat. Ale nejde jen ztrátu lidí, které milovali. Jde také o ztrátu života, který měli před válkou. Přišli o všechno, co měli: o domov, město, koníčky, známá místa, o postavení, o všechno. Svůj život obecně. Jde také o ztrátu společenského významu. Všichni totiž měli nějakou důležitou roli ve společnosti.
V současné době například pracuji se ženou, která před válkou žila ve velkém městě. Byla to podnikatelka, měla vlastní dům a několik aut, každému ze svých dětí koupila byt, svým vnoučatům mohla k narozeninám darovat zájezd do zábavního parku v evropském městě... Tedy byla bohatá a hrála důležitou roli v životě ostatních lidí. A teď žije v centru pro vnitřně vysídlené lidi, protože veškerý její majetek buď zničily ruské bomby, nebo jí ho zabrali ruští vojáci. Od Charity žádá peníze i na matraci a polštáře. Je to obrovská rána pro její sebevědomí. V takovém případě se člověk zhroutí a upadne do hluboké deprese. V takových situacích lidé velmi často zažívají záchvaty paniky. Je velmi důležité jim pomoci.
V takových situacích musí být těžké se otevřít. Souhlasí lidé postižení válkou snadno s rozhovorem s psychologem?
Pořádáme individuální i skupinová setkání. Lidé obecně nesouhlasí s rozhovorem s psychologem snadno. Ale je mnohem snazší s nimi mluvit při individuálním sezení. Ve skupině se jim hovoří hůře. Při skupinových sezeních má člověk obvykle sociální masku. Předstírá, že je vše v pořádku. Říká, že mu nic není, že nemá žádné starosti, že všechno zvládl a je silný. Lidé ve skutečnosti nejsou připraveni se otevřít. Zvláště ne na veřejnosti.
Dokážete ale během skupinového sezení alespoň identifikovat, kdo přesně potřebuje individuální setkání?
Ano, tak to obvykle funguje, protože na skupinovém setkání si lidé navzájem vyslechnou své příběhy. Vždycky se najde někdo, kdo začne, a všichni pak pochopí, že nejsou jediní, kdo má hlubokou bolest v srdci, a že je v pořádku, že potřebují pomoc. Vidí, že jsou normální. A tak můžeme identifikovat ty, kteří potřebují naši individuální pozornost. Tak získají odvahu promluvit.
Popsala jste zábrany, které lidé mohou mít, když mají požádat o pomoc. Jak se vám daří oslovovat vnitřně vysídlené osoby? Přicházejí za vámi, nebo sami navštěvujete kolektivní centra a iniciujete setkání?
Oběma způsoby. Někdy se k dospělým dostaneme prostřednictvím jejich dětí. Rodiče k nám přivádějí své děti a nejdříve mluvíme o dětech. A pak se jich ptáme: „A jak se cítíte VY?“. Protože je zřejmé, že děti jsou zrcadlem svých rodičů. Pokud se rodiče trápí, budou se trápit i děti.
Děti jsou ve válečné situaci mimořádně zranitelné. Jak prožívají válečné hrůzy?
Nyní pracujeme s lidmi, dětmi i dospělými, kteří již prošli fází stresu. V současnosti potřebují především emocionální podporu, protože lidé, se kterými v Drohobyči pracujeme, zde již nějakou dobu žijí. Pociťují emoční vyčerpání. Prožívají určité znepokojivé vzpomínky, mají strach. Je pro ně velmi těžké usnout.
Velmi často lidé žijí ve školách a ubytovnách, takže mnoho lidí žije v jedné místnosti s dalšími lidmi mimo svoji domácnost nebo musí sdílet s ostatními nějaké soukromé prostory, obvykle kuchyň nebo koupelnu. Lidé samozřejmě mají mezi sebou konflikty.
Většina dětí často zažívá spouštěče. To znamená, že uslyší nečekaný zvuk, například padající láhev, zavírající se dveře, něco, co nečekaly, a na tento nečekaný zvuk reagují velmi emotivně. Víte, tyto děti byly svědky ostřelování. V takových chvílích cítí nebezpečí, myslí si, že teď bude zase ostřelování nebo spadne nějaká raketa. Dítě může v tu chvíli spadnout na zem, vlézt pod stůl nebo se schovat do skříně. Na jakékoli místo, které se zdá být bezpečnější než místnost, v níž se právě nacházejí. Válka jim velmi ublížila.
Ruská agrese způsobuje velkou bolest a je velmi důležité, aby byli všichni emocionálně vyrovnaní. Jak se vypořádáváte s vlastním stresem a bolestí vy?
Já osobně jsem si také prošla všemi fázemi stresu, protože jsem také Ukrajinka a válka mi také způsobuje velkou bolest. Ale podporu mi poskytuje i můj mentor. Snažím se vše zvládat a vyrovnat se se svými obavami a strachem, abych byla užitečná ostatním lidem. Školení, které jsme absolvovali od kolegů z České republiky, bylo vlastně také o péči o sebe sama.
Vámi zmíněný výcvik vedli psychologové z Hasičského záchranného sboru ČR Tomáš Adámek a Roman Gronský. O čem bylo toto školení?
Samotné školení mělo dvě části. První z nich byla o krizové intervenci a o tom, jak stabilizovat lidi, kteří jsou postiženi náhlou katastrofou. Snažili jsme se pochopit, jak se lidé cítí, když jsou ve stresu, a také jsme mluvili o rozdílu mezi člověkem ve stresu a člověkem, který je traumatizovaný.
Druhé téma bylo zaměřeno na psychology a sociální pracovníky. I to je samozřejmě velmi důležité, protože pomáhat druhým můžete jen tehdy, když jste sami zdraví. Bylo to velmi užitečné školení a jejich zkušenosti určitě můžeme využít při naší práci. Můžeme kopírovat jejich metody a techniku práce; způsob, jakým poskytují krizovou intervenci, způsob, jakým stabilizují emoční stav člověka, a které by mělo být první slovo ke člověku ve stresu.
Děkujeme za rozhovor.
