7. dubna 2022
Aktuality
Iryna Selina se narodila v Kyjevě a žila téměř v centru hlavního města. Po vypuknutí války se společně se 4 dospělými a dítětem přesunula do Drohobyče na západ Ukrajiny, kde působí ukrajinská Charita. Charita na místě pomáhá vnitřně vysídleným – poskytuje jim potraviny, oblečení, ubytování i zdravotní péči. Přečtěte si, jak uprchlická skupinka vývoj současné situace hodnotí a jaké má plány.
DARUJTE NA CHARITA PRO UKRAJINU
Iryno, povězte nám, jak vnímáte to, co se právě teď odehrává na Ukrajině?
Kvůli zákeřným akcím Ruska je teď naše země ve velmi těžké situaci. Celý život pro nás byli naši sousedé nepřátelé. Potlačovali nás, utlačovali a nyní mám pocit, že jsme se kvůli nim vrátili zpátky do středověku. Zatímco se ostatní civilizace posouvají dopředu, naši sousedé žijí v přesvědčení, že se všechno vyřeší násilím. (pláč)
Pamatujete si, kdy jste se kvůli ruské agresi poprvé cítila v nebezpečí?
Na to si vzpomínám moc dobře. Bylo to v době, kdy Rusko napadlo Gruzii. Když se předtím válčilo v Čečensku – Ičkerii, tak jsem to nechápala. Ale když napadlo tak malou zemi, která je do počtu obyvatel a rozlohy stejně velká jako naše hlavní město Kyjev, tehdy jsem se opravdu začala bát.
Manžel za soumraku skoro nic nevidí, proto nenarukoval
Vaše obavy se bohužel naplnily. Povězte nám, s kým jste do Drohobyče přijela a kde je zbytek vaší rodiny.
Můj zrak i věk mi bohužel brání v tom, abych mohla zůstat na místě pomáhat. Muži zůstali v Kyjevě a my – pět dospělých a dítě – jsme odjeli. Nebylo tam bezpečno. Vzala jsem s sebou i tchyni, které je 90 let.
Je tu s námi i můj manžel, který letos oslavil 59. narozeniny. Kvůli zrakové vadě nemohl narukovat do armády, protože za soumraku téměř nic nevidí. Navíc v armádě nikdy nesloužil, je lektorem na polytechnické univerzitě. Teda… byl.
Kdy jste sem přijeli?
V pátek 25. února pozdě večer. Kromě dokladů jsme si s sebou nevzali vůbec nic. Naše jediné oblečení bylo to, které jsme měli na sobě. Přišli jsme se sem zaregistrovat a požádat o pomoc.
Jak vám místní Charita pomáhá?
Poskytují nám jídlo, oblečení a zdravotní pomoc. Když zjistili, že s sebou máme devadesátiletou tchyni, která je invalidní důchodkyně a prodělala dvě mrtvice, okamžitě nás přijali.
To znamená, že tu je i ordinace nebo zdravotní středisko?
Ano, přesně tak. Lidé jsou tu moc milí a ochotní.
Město Mariupol ruští vojáci srovnali se zemí
Jaké jsou vaše další plány a co si myslíte, že se stane?
Věříme v naše vítězství. Doufáme a modlíme se za něj každý den. Takže pevně věřím, že náš nepřítel dostane rozum a že Putin zastaví aktivní válečné útoky. Nebo že se celý svět spojí a pomůže Rusko lokalizovat a izolovat.
Ve 21. století bych čekala, že dojde k informační nebo ekonomické válce, ale vyvražďovat civilní obyvatelstvo je divošství. Už teď zabil spoustu lidí, je to šílené – terčem ruských vojáků jsou i obytné budovy. Třeba v Mariupolu už nestojí žádný dům.
To samé platí pro menší turistická města okolo Kyjeva, kam lidé dřív jezdili na odpočinkovou dovolenou. Irpin, Buča, Borodjanka, Hostomel – všechna města jsou zničená. Jsou to dlouhá léta těžké práce, peněz a lidí, kteří města vybudovali. A Putin je teď ničí.
Co se týká našich dalších plánů, záleží na vývoji situace. Zatím tu plánujeme zůstat, chceme si najít práci a nezatěžovat náš stát. Přemístili jsme se do Drohobyče, abychom se zapojili a mohli něco dělat. Nechceme stát s rukama v kapsách a nečinně přihlížet. Když budeme užiteční, přispějeme tím k našemu vítězství.
Co jste vykonávala za povolání před vypuknutím války?
Několik posledních let jsem nepracovala, protože jsem se starala o nemocnou matku. Zemřela na podzim 11. října. A taky – jak už jsem říkala – mám tchyni, která potřebuje péči 24 hodin denně.
Předtím jsem pracovala jako šicí technolog. Když se Ukrajina stala nezávislou, fabriky se začaly postupně zavírat. V té době jsem měla malé děti. Mé původní místo mezitím zaniklo, a tak jsem nastoupila do obchodu.
Naše rodina nikdy nedostávala podporu od státu, spoléhali jsme se jenom na své vlastní síly. Dokázali jsme se o sebe vždycky postarat a snažíme se o to i teď.
Podobný vývoj situace ale nikdo z vás nečekal.
Ano, bylo to strašné. Náhlé a neplánované.
K rozhovoru se připojí další dospělá žena z Iryniny skupinky. S dalšími otázkami se obracíme na ni.
Až všechno skončí, vrátíme se domů a budeme napravovat škody
Jak současnou situaci vnímáte vy?
Když celá Ukrajina dělá vše pro to, abychom zvítězili, nemůžeme a ani nechceme stát stranou. Takže tu zůstaneme, jak dlouho bude potřeba. Pak se vrátíme domů a budeme obnovovat naše rodné město a samozřejmě i celou zemi.
Jakou profesi jste vykonávala před válkou?
Před 24. únorem jsem pracovala jako vedoucí obchodu v mezinárodní firmě s francouzskou kosmetikou Yves Rocher.
Proto znáte tolik jazyků?
Ano, souvisí to s tím (smích), všechny jsem se je naučila sama.
Zaujal vás příběh Iryny? Přečtěte si více:
- Nechceme utíkat, chceme se vrátit, říká žena prchající před válkou
- Díky Charitě se dostane lékařská pomoc i do těch nejzapadlejších regionů v Gruzii
- Příběh z války: fotografka Zlata z Kyjeva
